V posledním zápisku do deníku jsem naznačil několik událostí z letních dní. Jedním z nich byl víkend na jachtě. To zní i pro mě pořád dost neuvěřitelně a já si najednou uvědomil, že jsem o celé záležitosti kolem jachtingu ve svém blogu vůbec nemluvil. Rád bych to teď napravil.
Každý z nás má nějaké sny a touhy, o kterých ví, že se pravděpodobně nikdy nesplní. Možná pramení z nějakých zidealizovaných představ nebo dětských snů a člověk se naučí žít s tím, že některé sny a plány zůstanou navždy jen v pomyslném šuplíku s nápisem “co kdyby”. V mém případě byly jedním ze snů plachetnice a touha pochopit, znát a umět číst vítr, který se do plachet opírá. Tato myšlenka mě čas od času napadla a zarezonovala ve mně. Když jsem se po cestě na Šumavu podíval na Lipenské jezero, když jsem se na dovolené u moře procházel po přístavu nebo se z pláže díval na lodě na obzoru, když jsem viděl nějaký film odehrávající se na moři. Kde se tato touha vzala, upřímně nevím, ale vzpomínám na knížky od Arthura Ransoma, které jsem si jako dítě půjčoval v knihovně. Fascinovala mě představa klukovské party, která místo kol používá ke svým prázdninovým dobrodružstvím malé lodě nebo plachetnice. Vzpomínám také na Londonovo Příběhy rybářské hlídky, které jsem hltal. Úplnou odpověď na otázku mé hluboce skryté touhy asi nikdy nedostanu.
Když před lety nastoupila Iva do své nové práce, ještě jsme nevěděli, že její majitel začíná, kromě hlavního strojírenského portfolia, rozvíjet také divizi vodních sportů. Po krátké chvíli se tak Ivy marketingová pozornost začala věnovat i oblasti potápění a jachtingu a já si začal klást otázku, zda tohle není zase nějaká pozoruhodná klička v mém životě, která mě má někam posunout a zda jde opravdu o náhodu.
Minulý rok v květnu se měla poprvé konat akce pro firemní zákazníky v chorvatském Zadaru a vše se mělo točit kolem lodí. Iva měla ale povinnosti na slovenském strojírenském veletrhu a tak jsem oné akci nepřikládal větší pozornost. Když ale přijela Iva v pondělí večer z práce s tím, že ve středu musí být v Zadaru a zda bych na pár dní nejel s ní, nadšeně jsem souhlasil. Mám rád neplánované cesty, zvlášť když vedou k moři.
Ze dne na den jsem se najednou ocitl v totálním jachtařském prostředí. Několik dní v zázemí zadarské maríny přímo naproti historickému centru zapsanému v kulturním dědictví Unesco. Desítky, až stovky lodí, šumění moře a smích drzých racků, spaní přímo na lodi, večery se zkušenými kapitány, jejich vyprávění a práce na jachtách i kolem nich.
Když jsme měli vyrazit na moře, vybral jsem si z mnoha lodí právě tu nejmenší. Tu, se kterou bude moře nejvíce houpat, kde to bude nejdivočejší. Nenechte se mýlit, i ta nejmenší plachetnice měla přes deset metrů, ale rozdíl mezi ní a ještě většími, byl znát. Když jste se postavili na úplnou příď, padala plachetnice metr nebo dva dolů a stoupala to samé nahoru, zpěněné tmavě modré hřbety vln se neochotně rozdělovaly a cákaly vysoko do vzduchu a já věděl, že jsem získal odpověď na svou otázku. Otázku, kterou jsem si položil už doma a čekal až do této chvíle na její odpověď.
Celý výlet jsem pojal jako jeden velký test. Snít o něčem je možná fajn, ale teprve v realitě člověk zjistí, zda byly jeho sny reálné nebo spíše nadnesené nebo prostě jednoduše mimo realitu. A zde v Chorvatsku jsem měl získat onu odpověď, zda se cestou za tím skomírajícím snem vydat nebo zda ho označit za nereálný. Stačilo pár minut, stačila ta chvíle na přídi, abych věděl, že to je přesně ono.
A tak jsem v průběhu prázdnin procházel testy, postupně se učil všechna možná pravidla i fungování plachet a ponořoval se do jiného světa, absolvoval školení, praktické jízdy a nakonec na podzim udělal tři zkoušky plavební správy.
Tento květen jsme byli na té samé akci v Zadaru opět a já už věděl, co dělat a jak být na lodi potřebný. Přesto, že jsem neměl skoro žádné zkušenosti, znal jsem loď, slang a to, co se má nebo nemá dělat. Každá hodina na moři přináší cenné zkušenosti. Byli jsme opět nadšeni a znovu trochu přičichli k tomu zvláštnímu svobodnému světu jachtingu.
Ale to hlavní, mít odpovědnost za svou loď, být kapitánem, to mě teprve čekalo. I když jen na pár dní. Ale o tom až příště…:-)
Každý z nás má nějaké sny a touhy, o kterých ví, že se pravděpodobně nikdy nesplní. Možná pramení z nějakých zidealizovaných představ nebo dětských snů a člověk se naučí žít s tím, že některé sny a plány zůstanou navždy jen v pomyslném šuplíku s nápisem “co kdyby”. V mém případě byly jedním ze snů plachetnice a touha pochopit, znát a umět číst vítr, který se do plachet opírá. Tato myšlenka mě čas od času napadla a zarezonovala ve mně. Když jsem se po cestě na Šumavu podíval na Lipenské jezero, když jsem se na dovolené u moře procházel po přístavu nebo se z pláže díval na lodě na obzoru, když jsem viděl nějaký film odehrávající se na moři. Kde se tato touha vzala, upřímně nevím, ale vzpomínám na knížky od Arthura Ransoma, které jsem si jako dítě půjčoval v knihovně. Fascinovala mě představa klukovské party, která místo kol používá ke svým prázdninovým dobrodružstvím malé lodě nebo plachetnice. Vzpomínám také na Londonovo Příběhy rybářské hlídky, které jsem hltal. Úplnou odpověď na otázku mé hluboce skryté touhy asi nikdy nedostanu.
Když před lety nastoupila Iva do své nové práce, ještě jsme nevěděli, že její majitel začíná, kromě hlavního strojírenského portfolia, rozvíjet také divizi vodních sportů. Po krátké chvíli se tak Ivy marketingová pozornost začala věnovat i oblasti potápění a jachtingu a já si začal klást otázku, zda tohle není zase nějaká pozoruhodná klička v mém životě, která mě má někam posunout a zda jde opravdu o náhodu.
Minulý rok v květnu se měla poprvé konat akce pro firemní zákazníky v chorvatském Zadaru a vše se mělo točit kolem lodí. Iva měla ale povinnosti na slovenském strojírenském veletrhu a tak jsem oné akci nepřikládal větší pozornost. Když ale přijela Iva v pondělí večer z práce s tím, že ve středu musí být v Zadaru a zda bych na pár dní nejel s ní, nadšeně jsem souhlasil. Mám rád neplánované cesty, zvlášť když vedou k moři.
Ze dne na den jsem se najednou ocitl v totálním jachtařském prostředí. Několik dní v zázemí zadarské maríny přímo naproti historickému centru zapsanému v kulturním dědictví Unesco. Desítky, až stovky lodí, šumění moře a smích drzých racků, spaní přímo na lodi, večery se zkušenými kapitány, jejich vyprávění a práce na jachtách i kolem nich.
Když jsme měli vyrazit na moře, vybral jsem si z mnoha lodí právě tu nejmenší. Tu, se kterou bude moře nejvíce houpat, kde to bude nejdivočejší. Nenechte se mýlit, i ta nejmenší plachetnice měla přes deset metrů, ale rozdíl mezi ní a ještě většími, byl znát. Když jste se postavili na úplnou příď, padala plachetnice metr nebo dva dolů a stoupala to samé nahoru, zpěněné tmavě modré hřbety vln se neochotně rozdělovaly a cákaly vysoko do vzduchu a já věděl, že jsem získal odpověď na svou otázku. Otázku, kterou jsem si položil už doma a čekal až do této chvíle na její odpověď.
Celý výlet jsem pojal jako jeden velký test. Snít o něčem je možná fajn, ale teprve v realitě člověk zjistí, zda byly jeho sny reálné nebo spíše nadnesené nebo prostě jednoduše mimo realitu. A zde v Chorvatsku jsem měl získat onu odpověď, zda se cestou za tím skomírajícím snem vydat nebo zda ho označit za nereálný. Stačilo pár minut, stačila ta chvíle na přídi, abych věděl, že to je přesně ono.
A tak jsem v průběhu prázdnin procházel testy, postupně se učil všechna možná pravidla i fungování plachet a ponořoval se do jiného světa, absolvoval školení, praktické jízdy a nakonec na podzim udělal tři zkoušky plavební správy.
Tento květen jsme byli na té samé akci v Zadaru opět a já už věděl, co dělat a jak být na lodi potřebný. Přesto, že jsem neměl skoro žádné zkušenosti, znal jsem loď, slang a to, co se má nebo nemá dělat. Každá hodina na moři přináší cenné zkušenosti. Byli jsme opět nadšeni a znovu trochu přičichli k tomu zvláštnímu svobodnému světu jachtingu.
Ale to hlavní, mít odpovědnost za svou loď, být kapitánem, to mě teprve čekalo. I když jen na pár dní. Ale o tom až příště…:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat