Další rok utekl a vše se pomalu ukládá k zimnímu spánku. Tady v srdci Šumavy je to vidět ještě s větší intenzitou, než dole v nížinách. Možná, že dneska bude sněžit. První poslíčci, které ještě nepovedou k narození zimy, ale jen potvrdí to, co tady všichni ví a na co se připravují.
A my, opět po roce, jen spolu sami procházíme po ztichlých cestách plných zlatavého listí a opravdové krásy nezničené přírody. Sychravé počasí a opuštěná Šumava je přesně to, na co se každý rok těšíme. A tak je tomu i letos. Naše manželské soustředění, jak těmto prodlouženým víkendům říkáme, utržených z našich nabitých kalendářů, navzdory požadavkům něčeho nebo někoho. Potřebujeme je. Potřebujeme hodiny v tichu krajiny, kdy spolu můžeme mluvit a ne jen komunikovat. Nepotřebujeme být vedle sebe, potřebujeme být spolu.
Letos je tomu deset let, kdy jsme tu spolu byli poprvé. Tehdy pro nás byla Šumava neznámou krajinou. Od té doby trávíme v tomhle krásném kraji tolik času, kolik jen můžeme. Od těch nejznámějších míst a nefrekventovanějších turistických tras jsme se postupně dopracovali k prozkoumávání opuštěných lesních cest a míst, které zůstávají na okraji zájmu turistických davů. Ze tří výletů byly dva na místa zaniklých obcí, míst zahalených zvláštním smutným kouzlem. Ten třetí vedl ke známému místu neznámými cestami. Vše rámováno nostalgickou atmosférou podzimu kolem nás a minimem lidí.
A tak opět v hotelu a v pokoji, který máme rádi, s výhledem na krajinu, která vám učaruje. Sedíme na posteli, v restauraci nebo jdeme krajinou a mluvíme o tom, co bylo i o tom, co bude. Mluvíme o našich pocitech, prohrách i vítězstvích. Mluvíme o nás, o našich dětech a o naší budoucnosti. A sobotní výsledky voleb do parlamentu dodávají těm povídáním o budoucnosti jakýsi stín. Najednou je tu více naléhavosti, více obav o budoucnost, která může být jiná, než jakou jsme si vysnili a jakou očekávali. Žijeme ve zvláštní době, která se dá po vzoru Baumanovy tekuté společnosti nazvat také tekutou. Nic není jisté, a věci, události i názory se kolem rychle mění a přelévají a člověk je neustále překvapený, jak moc a jak často. Nezbývá, než se upnout na ty pevné body v našich životech. Na ty nejbližší kolem mě a na Toho nad námi. Nic lepšího neznám.
A tak vzpomínám na ty krásné tři dni plné sdílení a blízkosti. Vzpomínám na krásné křivky horizontu a nejen horizontu... Vzpomínám a díky těm vzpomínkám se cítím bohatý!
A my, opět po roce, jen spolu sami procházíme po ztichlých cestách plných zlatavého listí a opravdové krásy nezničené přírody. Sychravé počasí a opuštěná Šumava je přesně to, na co se každý rok těšíme. A tak je tomu i letos. Naše manželské soustředění, jak těmto prodlouženým víkendům říkáme, utržených z našich nabitých kalendářů, navzdory požadavkům něčeho nebo někoho. Potřebujeme je. Potřebujeme hodiny v tichu krajiny, kdy spolu můžeme mluvit a ne jen komunikovat. Nepotřebujeme být vedle sebe, potřebujeme být spolu.
Letos je tomu deset let, kdy jsme tu spolu byli poprvé. Tehdy pro nás byla Šumava neznámou krajinou. Od té doby trávíme v tomhle krásném kraji tolik času, kolik jen můžeme. Od těch nejznámějších míst a nefrekventovanějších turistických tras jsme se postupně dopracovali k prozkoumávání opuštěných lesních cest a míst, které zůstávají na okraji zájmu turistických davů. Ze tří výletů byly dva na místa zaniklých obcí, míst zahalených zvláštním smutným kouzlem. Ten třetí vedl ke známému místu neznámými cestami. Vše rámováno nostalgickou atmosférou podzimu kolem nás a minimem lidí.
A tak opět v hotelu a v pokoji, který máme rádi, s výhledem na krajinu, která vám učaruje. Sedíme na posteli, v restauraci nebo jdeme krajinou a mluvíme o tom, co bylo i o tom, co bude. Mluvíme o našich pocitech, prohrách i vítězstvích. Mluvíme o nás, o našich dětech a o naší budoucnosti. A sobotní výsledky voleb do parlamentu dodávají těm povídáním o budoucnosti jakýsi stín. Najednou je tu více naléhavosti, více obav o budoucnost, která může být jiná, než jakou jsme si vysnili a jakou očekávali. Žijeme ve zvláštní době, která se dá po vzoru Baumanovy tekuté společnosti nazvat také tekutou. Nic není jisté, a věci, události i názory se kolem rychle mění a přelévají a člověk je neustále překvapený, jak moc a jak často. Nezbývá, než se upnout na ty pevné body v našich životech. Na ty nejbližší kolem mě a na Toho nad námi. Nic lepšího neznám.
A tak vzpomínám na ty krásné tři dni plné sdílení a blízkosti. Vzpomínám na krásné křivky horizontu a nejen horizontu... Vzpomínám a díky těm vzpomínkám se cítím bohatý!
Žádné komentáře:
Okomentovat