Tak tu zase máme ty dlouhé večery a tmavá rána a pro mnohé z nás i někdy to nechvalně známé “za tmy do práce a za tmy z práce”. Listopad přišel halasně ohlášen velkým větrem, ale jinak nic. Ve většině naší země zatím pořádně nemrzlo a tak se zima přibližuje nebo spíše plíží tak nějak lstivě a nenápadně.
Nehledě na to, jak čas běží, myslím každý den na jednoho kamaráda. Často s námi zpíval nebo hrál. Byl to právě on, kdo byl před mnoha lety jedním z těch, kvůli kterým dnes hrajeme a zpíváme a přijde nám to normální. Od půlky května bojuje s nemocí a v těchto dnech se vypořádává s následky dávek chemoterapie. I na včerejší zkoušce jsme na něj se skupinou vzpomínali a prosili, aby jeho příběh dobře dopadl. Celé se nás to osobně dotýká.
Ve stínu takových událostí si čím dál více uvědomuji, že život a to hezké co v něm prožívám, není něco, na co mám nárok, ale něco, co dostávám. Že může být předchozí věta jen frází? To může, ale jen do té doby, než si představím, co jsem od května, kdy se našemu kamarádovi změnil život, všechno zažil. Představím si tu časovou osu plnou nejrůznějších zážitků, výletů, dovolených, slunce a koupání, ale představím si i třeba podzimní Šumavu, kde jsem před 14 dny byl a najednou musím říct, jak cenné tyhle chvíle byly a jsou. A zvlášť ve světle toho, že by byly vyměněny za nemocniční pokoj a lékařská vyšetření.
A tak je dnešní příspěvek výzvou k vděčnosti za to, co máme a za to, co můžeme prožívat. Psychologové už dávno zjistili, že spokojený životní postoj pramení z pocitu vděčnosti a umění se radovat nejen z velkých věcí a zážitků, ale i z maličkostí.
Stále se to učím. Přidáte se ke mně?
Nehledě na to, jak čas běží, myslím každý den na jednoho kamaráda. Často s námi zpíval nebo hrál. Byl to právě on, kdo byl před mnoha lety jedním z těch, kvůli kterým dnes hrajeme a zpíváme a přijde nám to normální. Od půlky května bojuje s nemocí a v těchto dnech se vypořádává s následky dávek chemoterapie. I na včerejší zkoušce jsme na něj se skupinou vzpomínali a prosili, aby jeho příběh dobře dopadl. Celé se nás to osobně dotýká.
Ve stínu takových událostí si čím dál více uvědomuji, že život a to hezké co v něm prožívám, není něco, na co mám nárok, ale něco, co dostávám. Že může být předchozí věta jen frází? To může, ale jen do té doby, než si představím, co jsem od května, kdy se našemu kamarádovi změnil život, všechno zažil. Představím si tu časovou osu plnou nejrůznějších zážitků, výletů, dovolených, slunce a koupání, ale představím si i třeba podzimní Šumavu, kde jsem před 14 dny byl a najednou musím říct, jak cenné tyhle chvíle byly a jsou. A zvlášť ve světle toho, že by byly vyměněny za nemocniční pokoj a lékařská vyšetření.
A tak je dnešní příspěvek výzvou k vděčnosti za to, co máme a za to, co můžeme prožívat. Psychologové už dávno zjistili, že spokojený životní postoj pramení z pocitu vděčnosti a umění se radovat nejen z velkých věcí a zážitků, ale i z maličkostí.
Stále se to učím. Přidáte se ke mně?
Žádné komentáře:
Okomentovat