Právě jsem četl část knihy, jejíž součástí byla modlitba: “Bože, odpusť nám naše hádky a dej, ať i neshody přinesou něco dobrého.” Četl jsem ji nejprve tak nějak formálně, bez většího přemýšlení, než mi došlo, že právě tohle je modlitba pro dnešní dobu.
Jestli se v poslední době v naší zemi něco děje, pak je to rozdělování společnosti. Škoda, že k tomu přispívají naši politici, při uvádění do funkcí hlasitě deklarující, že budou společnost spojovat, ale skutečnost je potom jiná. Jak se dívám do minulosti, rozdělení nikdy nic dobrého nepřineslo a nepřináší ani teď.
Dnes je znovu den, kdy si připomínáme začátek doby, které říkáme svobodná. Je mi líto, že některým lidem nenaplnila jejich představy, ale já nepřestávám děkovat za svobodu, kterou máme. Vidím, jak ji většina lidí začíná považovat za něco samozřejmého a vidím v tom nebezpečí.
Stále ještě vzpomínám na dobu, kdy jsem se učil ve škole lži, které jsem následně musel opakovat a dělat, že jim věřím. Vzpomínám na dobu, kdy mi lhali i moje rodiče, kteří se mě snažili chránit. Na dobu, kdy jsme si lhali všichni. Na strach z příslušníků veřejné bezpečnosti, strach z pravidelných kontrol vojáků se samopaly v rukou při cestě na Lipno, z cizích mocností, které prý stojí ve dne v noci za našimi hranicemi a chtějí na nás zaútočit. Na těšení se na pomeranče a banány, které se prodávali jen jednou v roce před Vánoci. Rodiče se střídali v hodinových frontách s babičkami, aby jich mohli koupit víc. Každý měl totiž nárok jen na určité množství. Vzpomínám na sledování reklam rakouské televize, která se u nás dala naladit. Jednou jsem tam viděl rodinu, jak si na chleba mazala čokoládový krém a řekl si, že bych chtěl být jednou taky tak bohatý, abych si mohl natírat čokoládu na chleba. Vzpomínám na pocit, když jste se podívali na obrázek z nějaké země a věděli jste, že se do ní nikdy nemůže podívat, i když byla jen 50 kilometrů daleko. Vzpomínám na pocit, že žijeme za ostnatými dráty.
Tohle všechno chci dnes vyprávět mým dětem, aby věděli, že svoboda není samozřejmá. Protože myslet si, že svoboda je samozřejmá, je ten nejlepší způsob, jak o ni co nejdříve přijít…
Jestli se v poslední době v naší zemi něco děje, pak je to rozdělování společnosti. Škoda, že k tomu přispívají naši politici, při uvádění do funkcí hlasitě deklarující, že budou společnost spojovat, ale skutečnost je potom jiná. Jak se dívám do minulosti, rozdělení nikdy nic dobrého nepřineslo a nepřináší ani teď.
Dnes je znovu den, kdy si připomínáme začátek doby, které říkáme svobodná. Je mi líto, že některým lidem nenaplnila jejich představy, ale já nepřestávám děkovat za svobodu, kterou máme. Vidím, jak ji většina lidí začíná považovat za něco samozřejmého a vidím v tom nebezpečí.
Stále ještě vzpomínám na dobu, kdy jsem se učil ve škole lži, které jsem následně musel opakovat a dělat, že jim věřím. Vzpomínám na dobu, kdy mi lhali i moje rodiče, kteří se mě snažili chránit. Na dobu, kdy jsme si lhali všichni. Na strach z příslušníků veřejné bezpečnosti, strach z pravidelných kontrol vojáků se samopaly v rukou při cestě na Lipno, z cizích mocností, které prý stojí ve dne v noci za našimi hranicemi a chtějí na nás zaútočit. Na těšení se na pomeranče a banány, které se prodávali jen jednou v roce před Vánoci. Rodiče se střídali v hodinových frontách s babičkami, aby jich mohli koupit víc. Každý měl totiž nárok jen na určité množství. Vzpomínám na sledování reklam rakouské televize, která se u nás dala naladit. Jednou jsem tam viděl rodinu, jak si na chleba mazala čokoládový krém a řekl si, že bych chtěl být jednou taky tak bohatý, abych si mohl natírat čokoládu na chleba. Vzpomínám na pocit, když jste se podívali na obrázek z nějaké země a věděli jste, že se do ní nikdy nemůže podívat, i když byla jen 50 kilometrů daleko. Vzpomínám na pocit, že žijeme za ostnatými dráty.
Tohle všechno chci dnes vyprávět mým dětem, aby věděli, že svoboda není samozřejmá. Protože myslet si, že svoboda je samozřejmá, je ten nejlepší způsob, jak o ni co nejdříve přijít…
Žádné komentáře:
Okomentovat