Rád bych řekl, že právě tohle bude příspěvek zabývající se Vánocemi. Že budu psát o tom, jak jsme se na ně připravovali a jak jsme je prožili. O tom ale tento příspěvek nebude, tedy alespoň ne přímo. Bude o dalším šíleném měsíci a půl, který máme za sebou. A že naše myšlenky směřovaly výše i bez ohledu na adventní dobu, na to můžete vzít jed.
Když jsem kvůli své spící nemoci musel na pravidelné vyšetření na gastroenterologii, poprosila mě moje mamka o objednání na kontrolu žaludku, ve kterém měla před necelými dvěma roky zánět. Termín docela běžného vyšetření byl stanoven a nikdo se tím v rodině nějak moc nezabýval. Až do doby, kdy po dvou týdnech zavolali z ordinace, aby mamka ihned přijela, protože přišly opakovaně zkoumané výsledky a prokazatelně byl nalezen karcinom žaludku.
A pak už to jelo a my se dostali znovu do té trajektorie, kterou jsme už letos vícekrát zažili a ze které vede několik cest, z nichž jedna končí tragicky. Najednou jsem poznával na vlastní kůži scény, které mi někdo vyprávěl nebo jsem je znal z nějakého filmu. Strach, doufání, pláč, naděje, slova útěchy, zoufalství, odhodlání bojovat, rezignace, to jsou všechno pojmy, které mě jako první napadají, když si vzpomenu na minulé týdny v naší rodině, a které se v různých kombinacích a intenzitách u nemocného a jeho nejbližších střídají. A k tomu se všichni kolem nemocného snaží, aby těch pozitivních chvil bylo více a těch smutných méně, a ne vždy to jde lehce.
Díky několika skvělým lidem se nám povedlo zařídit mamce operaci v Praze a můžeme jen chválit. Všechna vyšetření a testy byly provedeny tak rychle, že mezi diagnostikováním nemoci a operací uběhl měsíc a půl. Byla to doba každodenních telefonátů mezi námi v rodině, mezi doktory a námi a mezi doktory samotnými. Snažili jsme se s mamkou trávit co nejvíce času ještě když byla doma, ale i při hospitalizaci jsme se střídali, aby byl v Praze každý den někdo.
Díky Bohu vše dopadlo za daných okolností dobře. Těmi okolnostmi myslím, že mamka bude dal žít bez žaludku a žlučníku. To vypadá děsivě, ale zdá se, že to půjde a vzhledem k ostatním variantám a jiným prognózám to bereme jako dobrou zprávu.
Je zvláštní, jak moc se mi nechtělo do psaní těchto řádek. Mám pocit, že popisuji situaci někoho jiného. Dokonce cítím, s jakou radostí se mi chce na ty dny a týdny podvědomě zapomenout. Ale díky Bohu dopadla tahle událost tak, jak dopadla. A my můžeme doufat, že bude alespoň na chvíli zase klid...
Žádné komentáře:
Okomentovat