Ludas page

Vánoce, krásné Vánoce! Letos snad ještě dychtivěji očekávané než jindy. Nemohly za to ani tak samotné Vánoce jako to, co přišlo před nimi a o čem jsem psal v minulém zápisu do blogu. Věděli jsme, že pokud všechno dobře dopadne, bude mamka před Vánoci zase v pořádku doma. Přesně to se stalo a přesně to bylo tím nejlepším dárkem pro celou rodinu.

Došlo tak k celkovému uklidnění a vydechnutí. I když jsme před sebou měli tradiční vánoční koncert, na který jsme se dlouho připravovali a kterému jsme věnovali spoustu času, vše se dalo tak nějak lépe snést. Vše se najednou trochu prozářilo světlem.

Vánoce u nás byly ve znamení odpočinku nejen fyzického, ale hlavně psychického. V poslední době se z našich dětí začínají stávat opravdoví parťáci. Život s nimi už není dřina jako dříve, ale často spíše zábava. Mixovali jsme pobyty doma s procházkami v okolí. V krbu hořel oheň a praskalo dřevo, všude svítily desítky, možná stovky světýlek a svíček a potichu hrál vánoční jazzový playlist. Byl čas číst si knížky, dívat se společně na pohádky a filmy a hrát společně hry. Byl čas se zastavit, nikam nemuset a radovat se ze vzájemné blízkosti, která nám po tomto roce už nepřijde tak samozřejmá.

S jedním dnem dovolené se nedají dělat velké zázraky, ale letos vycházela skladba svátků a víkendu lépe než jindy a tak to bylo fajn. Stihli jsme dojít si zabruslit na náměstí, kde byly letos vánoční trhy organizovány jinak než v minulých letech a je to opravdu hezký pocit bruslit kolem naší slavné kašny. Bylo pár procházek, včetně té na Štědrý den s jablíčky v košíku. Dostali jsme se tradičně na Šumavu k rodině mé sestřičky a přespali tam a dostali jsme se i vícekrát za mamkou. Povzbudit ji a radovat se z toho, že je v pořádku. Dokonce jsme na Nový rok vyjeli zalyžovat si na Šumavu. Když to takhle napíšu, nevypadá to na úplný klidový režim, ale náš pocit byl přesně takový. Bylo to na naše poměry klidné.

Silvestr jsme strávili sami jako rodina, pravděpodobně naposledy ve čtyřech. Míšu opět zval jeho skautský oddíl na společně strávený Silvestr. Nenutili jsme ho k ničemu, jen jsme se ho zeptali, jak to vidí. Prý bude letos ještě s námi - naposled. Dělal jsem si potom legraci, že příště, když s námi nebude, aby to nám třem nebylo líto, pojedeme přes Silvestra někam do Karibiku. Zdálo se, že na skautský oddíl ihned zapomněl a dožadoval se účasti na rodinném Silvestru i příště.:-) Ale víme, jak to je. Je to přirozené a normální. Příští rok mu bude 14 let a Silvestr s rodiči přirozeně postupně ztrácí na lesku.

Je zde nový rok a když nám někdo říká, aby ten nový byl alespoň takový, jako ten starý, opravujeme ho, že ne. Že potřebujeme, aby ten nový byl určitě lepší. Máme za sebou asi nejhorší rok, který nás kdy potkal. V lednu jsme měli v rodině první pohřeb, v březnu druhý - po měsíci boje a každodenního pobytu na ARU. V dubnu byla moje mamka v ohrožení života na budějcké JIPce, v červenci jsme měli další pohřeb a od půlky listopadu řešili a pomáhali bojovat mamce s rakovinou.

Ne, nechceme, aby nový rok byl alespoň takový jako ten starý a nikdo se nám nemůže divit.

Na každoroční PF, které posíláme přátelům, jsme vybrali citát Václava Havla. Naděje je stav ducha, který dává smysl našemu životu. Tak to je, tak to cítíme...