Jako každý rok, je za námi opět naše týdenní dovolená horách a jeden by už řekl, zvlášť kdyby se podíval do historie deníku, že je to učiněná nuda. Ale to by se jeden spletl :-). Stačí, aby dostatečně fungovaly proměnné s názvem “počasí” a s názvem “skladba posádky” a ejhle, všechno je jinak.
Tentokrát nás hory přivítaly tím nejlepším způsobem - mrazivým počasím, sněhem a azurovou oblohou. “Tak tohle jsme už dlouho nezažili”, říkal jsem cestou nahoru na sedačkové lanovce naší rodince. Jak se všechno změní, když se udělá takhle krásně, to vám nemusím popisovat. Stačí, když si představíte, jak trávíte v létě týden, kdy jen prší nebo týden, kdy je krásně. A tady to platí dvojnásobně. Už jsme si zvykli strachovat se o sníh, jezdit jako minulý rok podle Meteopressu se smartphonem v ruce a hledat tak mezeru mezi dešťovými přeháňkami nebo se choulit v nevlídné fujavici na sedačce nebo hledat v mlze, kudy že to ta sjezdovka vede. Letos bylo první tři dny krásně. I když byly ty další zatažené, dojem z celého týdne byl o moc lepší než v minulosti. Ó, jaký rozdíl oproti minulému roku, kdy nás správkyně pronajaté chaty vítala se slovy “Taková smůla! Do včerejška bylo každý den krásně a pravá zima a zrovna dnes, když jste dorazili, začala obleva.”. :-)
Rozdílů ale bylo více. Tak třeba naše děti. Opravdu začínáme lyžovat bez toho, že by nás zdržovaly. Naopak, hned na začátku prvního dne se nás Míša zeptal, zda by mohl jezdit s partou teenagerů z vedlejší rodiny, že už je s nimi domluvený, a kdy že budeme odjíždět, aby jsme se někde po lyžování sešli. Zamával a byl pryč. Ještě minulý rok jsme se různě domlouvali, kam jede a na jak dlouho, aby se někde neztratil, teď to bylo tak nějak přirozené. Verunka chtěla samozřejmě zmizet také, ale to už by na nás bylo moc. :-) Stejně tak i s ní to bylo v pohodě. Jezdí krásně, nečekáme, povídáme si, sem tam jí něco poradím a tak. Naše letošní lyžování bylo asi nejpohodovější za mnoho let zpět. Teprve minulý rok skončilo mnohaleté období, kdy jsem učil obě dvě děti lyžovat, což znamenalo, že já sám nelyžoval. Teď se mi (nám) to všem vrací a je to skvělé. Letošní lyžování na stále nových “loňských” lyžích bylo skvělé. Někdy jsme jezdili sami ve třech, jindy s Míšou ve čtyřech, někdy jsme tvořili aliance s kamarády, co byli na horách s námi a nikdy jsme nezapomněli na povinnou pauzu na horkou čokoládu s pravou šlehačkou.
Další příjemnou změnou bylo zrušení jednoho rituálu, který jsme tak nějak zdědili a který děti každý rok vyžadovaly - návštěvu akvaparku Babylon v Liberci. Ne, že by se nám nelíbilo mít v týdnu zařazen nějaký wellness pobyt, ale tohle je kýčovitý akvapark, kde máte po pár sjetí na tobogánu odřená záda od velkých spár, kde je člověku zima a voda je nejvíc chlorovaná, co jsem kdy zažil. Ten chlór byl také jeden z hlavních důvodů, proč jsme přemluvili děti, že letos ne. Sám Míša má od mala problémy s atopickým ekzémem a některé jiné děti na tom jsou ještě hůře. I když mi teď tato informace přijde jako bezvýznamná, věřte, že mi v tu chvíli, v ten den, v ten večer, kdy jsme nemuseli jako každý rok odjíždět do Liberce a vracet se v noci zpět, přišla důležitá moc.:-)
Super změnou byla přítomnost rodiny mé sestry, oproti minulému roku opravdu v plné sestavě, takže byl čas spolu být a taky si popovídat, stejně tak se užily i vzájemně naše děti. Protože Honza, můj švagr, je učiněný kuchaříček, ujali se hned jednoho dne vaření a byla to dobrota. My jsme zůstali věrní palačinkám a společně s dalším párem jsme jich nakonec udělali v průběhu třech hodin asi 130. Každopádně, super, že jezdí s námi!
A nakonec je tu ještě jedna věc, … ještě jedna změna se stala a všichni jsme to věděli a cítili. Minulý rok se týden na horách postupně proměnil v noční můru plnou každodenních telefonů a strachů o Ivanky tatínka, kterou pak následovalo mnoho týdnů každodenních návštěv na ARO místní chirurgie a tvrdá realita, která ukázala, že ztratíme jednoho ze svých rodičů. Tak trochu to vypadalo jako kruté “deja vu” a člověk se až bál, aby nezazvonil telefon a nedozvěděl se nějakou další smutnou zprávu. To se nestalo a tak byl tento týden nejen týdnem o lyžování, ale také o vyrovnávání se se smutnou minulostí a smutnou realitou.
Takový je život, smutky a radosti … a my někde zmítaní mezi tím...
Tentokrát nás hory přivítaly tím nejlepším způsobem - mrazivým počasím, sněhem a azurovou oblohou. “Tak tohle jsme už dlouho nezažili”, říkal jsem cestou nahoru na sedačkové lanovce naší rodince. Jak se všechno změní, když se udělá takhle krásně, to vám nemusím popisovat. Stačí, když si představíte, jak trávíte v létě týden, kdy jen prší nebo týden, kdy je krásně. A tady to platí dvojnásobně. Už jsme si zvykli strachovat se o sníh, jezdit jako minulý rok podle Meteopressu se smartphonem v ruce a hledat tak mezeru mezi dešťovými přeháňkami nebo se choulit v nevlídné fujavici na sedačce nebo hledat v mlze, kudy že to ta sjezdovka vede. Letos bylo první tři dny krásně. I když byly ty další zatažené, dojem z celého týdne byl o moc lepší než v minulosti. Ó, jaký rozdíl oproti minulému roku, kdy nás správkyně pronajaté chaty vítala se slovy “Taková smůla! Do včerejška bylo každý den krásně a pravá zima a zrovna dnes, když jste dorazili, začala obleva.”. :-)
Rozdílů ale bylo více. Tak třeba naše děti. Opravdu začínáme lyžovat bez toho, že by nás zdržovaly. Naopak, hned na začátku prvního dne se nás Míša zeptal, zda by mohl jezdit s partou teenagerů z vedlejší rodiny, že už je s nimi domluvený, a kdy že budeme odjíždět, aby jsme se někde po lyžování sešli. Zamával a byl pryč. Ještě minulý rok jsme se různě domlouvali, kam jede a na jak dlouho, aby se někde neztratil, teď to bylo tak nějak přirozené. Verunka chtěla samozřejmě zmizet také, ale to už by na nás bylo moc. :-) Stejně tak i s ní to bylo v pohodě. Jezdí krásně, nečekáme, povídáme si, sem tam jí něco poradím a tak. Naše letošní lyžování bylo asi nejpohodovější za mnoho let zpět. Teprve minulý rok skončilo mnohaleté období, kdy jsem učil obě dvě děti lyžovat, což znamenalo, že já sám nelyžoval. Teď se mi (nám) to všem vrací a je to skvělé. Letošní lyžování na stále nových “loňských” lyžích bylo skvělé. Někdy jsme jezdili sami ve třech, jindy s Míšou ve čtyřech, někdy jsme tvořili aliance s kamarády, co byli na horách s námi a nikdy jsme nezapomněli na povinnou pauzu na horkou čokoládu s pravou šlehačkou.
Další příjemnou změnou bylo zrušení jednoho rituálu, který jsme tak nějak zdědili a který děti každý rok vyžadovaly - návštěvu akvaparku Babylon v Liberci. Ne, že by se nám nelíbilo mít v týdnu zařazen nějaký wellness pobyt, ale tohle je kýčovitý akvapark, kde máte po pár sjetí na tobogánu odřená záda od velkých spár, kde je člověku zima a voda je nejvíc chlorovaná, co jsem kdy zažil. Ten chlór byl také jeden z hlavních důvodů, proč jsme přemluvili děti, že letos ne. Sám Míša má od mala problémy s atopickým ekzémem a některé jiné děti na tom jsou ještě hůře. I když mi teď tato informace přijde jako bezvýznamná, věřte, že mi v tu chvíli, v ten den, v ten večer, kdy jsme nemuseli jako každý rok odjíždět do Liberce a vracet se v noci zpět, přišla důležitá moc.:-)
Super změnou byla přítomnost rodiny mé sestry, oproti minulému roku opravdu v plné sestavě, takže byl čas spolu být a taky si popovídat, stejně tak se užily i vzájemně naše děti. Protože Honza, můj švagr, je učiněný kuchaříček, ujali se hned jednoho dne vaření a byla to dobrota. My jsme zůstali věrní palačinkám a společně s dalším párem jsme jich nakonec udělali v průběhu třech hodin asi 130. Každopádně, super, že jezdí s námi!
A nakonec je tu ještě jedna věc, … ještě jedna změna se stala a všichni jsme to věděli a cítili. Minulý rok se týden na horách postupně proměnil v noční můru plnou každodenních telefonů a strachů o Ivanky tatínka, kterou pak následovalo mnoho týdnů každodenních návštěv na ARO místní chirurgie a tvrdá realita, která ukázala, že ztratíme jednoho ze svých rodičů. Tak trochu to vypadalo jako kruté “deja vu” a člověk se až bál, aby nezazvonil telefon a nedozvěděl se nějakou další smutnou zprávu. To se nestalo a tak byl tento týden nejen týdnem o lyžování, ale také o vyrovnávání se se smutnou minulostí a smutnou realitou.
Takový je život, smutky a radosti … a my někde zmítaní mezi tím...
Žádné komentáře:
Okomentovat