Psáno ve středu 7.3.2018
Často se stává, že to všední a obyčejné rámuje část našich životů a charakterizuje nás více než zážitky, které jsou sice skvělé, ale ojedinělé. Náš život je plný těch každodenností, těch maličkostí, drobných a neustále se opakujících činností, zvyků a rituálů.
Vzpomínám si na jeden okamžik. Je léto, odpoledne a slunce ještě neskutečně vysoko. Přijíždím domů na skútru naší ulicí. Sundavám helmu a už slyším hlasy ze zahrady. To malý Míša slyšel motorku už z velké dálky. Běží mi otevřít ke dveřím, bosý, rozesmátý s blonďatými vlásky. Vcházím dovnitř a vidím barevné deky na trávníku a na nich hrající si neposednou Verunku. A nad tím a všude kolem moje Iva, která má na starost servis celé domácnosti. Odváží a vyzvedává Míšu ze školy, dělá s ním úkoly, vaří, pere a uklízí a přitom si stíhá hrát s oběma dětmi. Když je něco potřeba, dojede na libovolný úřad, nakupuje a organizuje provoz domácnosti na týdny dopředu a nezapomíná zaplatit všechny složenky, které pravidelně dorážejí.
Tehdy jsem to považoval za samozřejmost, za něco běžného. Dnes bych se z té představy Ivanky doma a dětí kolem ní dojal k slzám. Věci, které neměly zvláštní význam, dostávají po čase až symbolický význam - třeba rozházené hračky a dětské knížky po podlaze. Nebo odložený dudlík nebo stojící kočárek před domem.
A tak mě napadlo popsat zde něco, co s odstupem času pravděpodobně získá podobnou patinu jedinečnosti a nenávratnosti, která teď není vidět.
Už třetí rok za sebou je to čtvrtek, kdy Verunku doprovázím na hodinu houslí. Nejprve má teorii, na té sedět nemusím a tak se buď vracím do práce nebo si někde v kavárně čtu oblíbenou knížku. A pak začne hodina samotná. Housle jsou tak těžký nástroj, že na nich musí být i někdo z rodičů, aby mohl poradit při domácím cvičení. Myslím, že kdybych cvičil, dokázal bych na housle hrát taky. Ne dobře, ale hrát. Teoreticky totiž vím, jak na to :-).
I když si to ne vždy uvědomuji, naše odpolední chození domů po houslích, má své kouzlo. Veru je nadšená kavárnice a nakupující. S radostí by se pustila do každého krámku, do přebírání a vybírání, do objednávání a ochutnávání. Často se k nám připojuje Míša a ve třech dostává procházka městem nový nádech. Neustále o něčem diskutujeme, děti se mě ptají na nějaké otázky, na které se nedá odpovědět ve dvou větách a po mé třetí větě se už ptají na další a do toho se mi pletou pod nohy a ještě se hašteří, kdo zrovna mluvil a kdo komu skáče do řeči.
Každý rok je pak tento mix trochu jiný. Někdy končí dříve Míša, někdy Veru, někdy se k nám připojuje Iva, někdy něco někomu odpadne, někdy je zima a chvátáme domů nebo do tepla kavárny, někdy je krásně a nám se nechce jít někam dovnitř a naopak se couráme pomalu kolem řeky, posedáváme po lavičkách, kupujeme si zmrzlinu a je nám prostě fajn.
Nejprve jsem ty čtvrtky vnímal jako něco unavujícího, takové zabité odpoledne. Ale opravdu jde asi o přístup, který člověk k některým věcem ve svém životě vědomě zaujme. A já po pár měsících zjistil, že tohle není o oběti, kterou přináším, ale o daru, který dostávám. Škoda, že mi to v mnoha jiných věcech, často nevratných, dochází tak pozdě.
Tak, a zítra je zase čtvrtek. Už teď se těším na odpoledne! :-)
Vzpomínám si na jeden okamžik. Je léto, odpoledne a slunce ještě neskutečně vysoko. Přijíždím domů na skútru naší ulicí. Sundavám helmu a už slyším hlasy ze zahrady. To malý Míša slyšel motorku už z velké dálky. Běží mi otevřít ke dveřím, bosý, rozesmátý s blonďatými vlásky. Vcházím dovnitř a vidím barevné deky na trávníku a na nich hrající si neposednou Verunku. A nad tím a všude kolem moje Iva, která má na starost servis celé domácnosti. Odváží a vyzvedává Míšu ze školy, dělá s ním úkoly, vaří, pere a uklízí a přitom si stíhá hrát s oběma dětmi. Když je něco potřeba, dojede na libovolný úřad, nakupuje a organizuje provoz domácnosti na týdny dopředu a nezapomíná zaplatit všechny složenky, které pravidelně dorážejí.
Tehdy jsem to považoval za samozřejmost, za něco běžného. Dnes bych se z té představy Ivanky doma a dětí kolem ní dojal k slzám. Věci, které neměly zvláštní význam, dostávají po čase až symbolický význam - třeba rozházené hračky a dětské knížky po podlaze. Nebo odložený dudlík nebo stojící kočárek před domem.
A tak mě napadlo popsat zde něco, co s odstupem času pravděpodobně získá podobnou patinu jedinečnosti a nenávratnosti, která teď není vidět.
Už třetí rok za sebou je to čtvrtek, kdy Verunku doprovázím na hodinu houslí. Nejprve má teorii, na té sedět nemusím a tak se buď vracím do práce nebo si někde v kavárně čtu oblíbenou knížku. A pak začne hodina samotná. Housle jsou tak těžký nástroj, že na nich musí být i někdo z rodičů, aby mohl poradit při domácím cvičení. Myslím, že kdybych cvičil, dokázal bych na housle hrát taky. Ne dobře, ale hrát. Teoreticky totiž vím, jak na to :-).
I když si to ne vždy uvědomuji, naše odpolední chození domů po houslích, má své kouzlo. Veru je nadšená kavárnice a nakupující. S radostí by se pustila do každého krámku, do přebírání a vybírání, do objednávání a ochutnávání. Často se k nám připojuje Míša a ve třech dostává procházka městem nový nádech. Neustále o něčem diskutujeme, děti se mě ptají na nějaké otázky, na které se nedá odpovědět ve dvou větách a po mé třetí větě se už ptají na další a do toho se mi pletou pod nohy a ještě se hašteří, kdo zrovna mluvil a kdo komu skáče do řeči.
Každý rok je pak tento mix trochu jiný. Někdy končí dříve Míša, někdy Veru, někdy se k nám připojuje Iva, někdy něco někomu odpadne, někdy je zima a chvátáme domů nebo do tepla kavárny, někdy je krásně a nám se nechce jít někam dovnitř a naopak se couráme pomalu kolem řeky, posedáváme po lavičkách, kupujeme si zmrzlinu a je nám prostě fajn.
Nejprve jsem ty čtvrtky vnímal jako něco unavujícího, takové zabité odpoledne. Ale opravdu jde asi o přístup, který člověk k některým věcem ve svém životě vědomě zaujme. A já po pár měsících zjistil, že tohle není o oběti, kterou přináším, ale o daru, který dostávám. Škoda, že mi to v mnoha jiných věcech, často nevratných, dochází tak pozdě.
Tak, a zítra je zase čtvrtek. Už teď se těším na odpoledne! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat