Je to asi už měsíc a půl, co jsme se s celou rodinou vrátili opět z destinace odtud vzdálené 6 až 7 hodin. Nemyslím teď Jadran, protože jsme nejeli autem, ale Perský záliv, protože jsme letěli.
Opět trochu v zemi snů a neuvěřitelných věcí. Nejen všemi nej, ale už jen prostým létem a teplotami ke 30 stupňům v době, kdy doma mrzne až k mínus deseti. Těžko najít něco, na co si vůbec stěžovat a tak to vypadá, že věcí, za které děkovat, by bylo na tři papíry velikosti A4.
Prožili jsme úžasné dny, které byly kombinací léta, rodiny, přátelství a poznávání světa. Neznám na světě nic lepšího než tenhle mix a nechci nikomu radit, ale tahle by mohlo vypadat nebe.:-)
Ubytováni u našich milých hostitelů přímo na Palm Jumeirah, obklopeni dostatkem všeho, s celou rodinou, přesně tak, jak to máme rádi. A už bez hloupých předsudků z muslimské země, jen s pocitem, že teď a tady svět patří nám a všechny povinnosti a všední dny jsou vzdálené mnoho tisíc kilometrů. Ano, byla to bublina nereálná, ale taková je celá Dubaj a tak jsme do ní dobře zapadli. Opět po těch známých místech a ulicích, opět na vlastní pěst ve starém městě, opět s každodenními konverzacemi s pákistánskými taxikáři. Další a další společné vzpomínky, které obohatily náš pohled na svět.
Proplétáme se davem lidí, největší nákupní centrum na světě nabízí tolik prostoru, že se v něm nemačkáte, ale teď a tady ano, protože tohle je takové úzké hrdlo a všichni tudy chtějí z jednoho konkrétního důvodu projít - stejně jako my. Blíží se 17. hodina a brzy začne představení vyhlášených fontán. Míjí mě Saud v červenobílém šátku, děvče z Indonésie, kterému bude pravděpodobně přes třicet, i když pro mě vypadá na 15, ruské holky i rodina z Japonska vedle rodinky indické. Ta rozmanitost je neuvěřitelná a stále mě nepřestává udivovat, protože jsem z domova zvyklý na něco jiného. Někdy se mi po té rozmanitosti stýská. A pak se blížíme konečně k východu z centra, slunce zapadá a skoro proti němu se nad námi tyčí silueta Burj Khalifi, nejvyšší budovy světa, a my máme opět pocit, jako bychom stáli pod velkou horou. Hledáme si místo a když si stoupneme na blízké schody, začíná hrát hudba. Otočím se na všechny tři usměvavé anděle a říkám jim: “tak jsme tady znovu, věříte tomu?”
Naši hostitelé nám nabízejí možnost podívat se do křesťanského kostela. Prý to je zážitek a já jsem zvědavý, jak zde fungují podobné věci. Přes počáteční rozpaky zažívám něco, co chci taky u nás doma! Kostel se stylovým designem, který vypadá z části jako dobře vypadající kavárna s příjemnou společností a dobrým jídlem a na druhou stranu jako koncert nebo fesťák. Program rozdělený na “pokec”, na koncert a na zamyšlení s projekcí. Pro mě jeden ze zásadních zážitků. Kdyby bylo něco podobného doma, chodil bych tam každý týden. Další z věcí, která se mě niterně dotýká a kterou řeším a najednou mě zastaví tisíce kilometrů daleko od domova.
Pláž, jemný písek, čas běží a chvílemi se zastavuje ve sladkém nicnedělání. Zvednu se z deky, kterou jsme si dali po palmu, abychom našli trochu stínu a hned na začátek se nespálili. Naše kůže má několikaměsíční absťák po slunci a najednou dostane plný zásah, jako kdyby byla půlka prázdnin a v nich tropický týden. Jen tak se zvednu, aby se podíval kolem sebe, protože vědomě vím, kde jsme, ale podvědomí se s tím stále vyrovnává. Pláž je dlouhá a široká, v dálce na každé straně vidím siluety staveb, které jsou ikonami tohoto místa, ale hlavně vidím svoje děti a Ivu, to jsou zase ikony mého života a říkám si, jaké štěstí mě potkalo. Stačí mi, abych je měl u sebe a všechny moje smutky, které mě dohoní na celé planetě, najednou přestávají stíhat a já jim utíkám. Víte, všechny zážitky zde popsané nevystihnou skutečnost, protože ta není jen o tom, co vidíme, ale hlavně o tom, co cítíme a to je vždy podmíněno tím, kdo jsme a co nás v životě formovalo. Já, z malé uzavřené země, vychovávaný za ostnatými dráty komunistické nesvobody, ze země, která se na pár let nadechla a teď se opět stává ustrašenou a malou, vnímám tyhle výlety jinam jako nadechnutí, jako vstup do světa, který je pestrý, bohatý a plný vůní. Ano, je problematický, ale přijde mi skutečnější. Tady nejde o žádnou Dubaj, ale o frontu na letišti, kde jsou lidé z celého světa a přijde jim to normální, o tom, že vidíte zamilovaný pár v barvě hořké a bílé čokolády a nikomu to nepřipadá divné. Já jsem zde stejně divný, jako je divný někdo jiný. A mě to přijde skutečnější a opravdovější než to, co mi doma někteří tvrdí.
Opět jsme sami ve starém městě. Minimum turistů, většina místních a ruch orientu. Ochutnáváme jídlo přímo na ulici, lidé se zvědavě dívají na nás a my se zvědavě díváme na ně. Úsměv platí za úsměv. Důvěra platí za důvěru. Před třemi lety bychom si nikdy netroufli přijít sem sami, s dětmi, s blonďatými vlasy? Mám pocit, že tohle je to krásné na cestování. Mám pocit, že pokud chceme, aby naše děti zůstaly celý život na jednom místě - blízko nás, děláme ve výchově chybu.:-) Já mám tady také vždy pocit, že svůj život nechci strávit na jednom místě.
Tohle nebyla jen dovolená, tady to není nikdy jen dovolená. Tohle je přeprogramování. Tohle je odstup od konstruktu, který považujeme za skutečnost a realitu. Tohle je získání toho, co se anglicky řekne “bigger picture” - nadhledu, vidění v souvislostech?
Když jsme se vrátili zpět na Ruzyň a v ČR mrzlo a kolem silnic se válely zbytky sněhu, shodli jsme se s Ivou na jednom. Kdybychom nemuseli zpět do práce s 5 týdny dovolené a penězi, které potřebujeme vydělat, kdyby děti nemusely zpět do školy, klidně bychom sedli na další letadlo. Žádná únava z cestování, žádná potřeba zase se na chvíli zastavit. Ne, hned bychom přesedli a jeli zase na jiný konec světa. Cítili jsme, jak nás právě tohle nabíjí. Cítili jsme se živí!
Tak kam vyrazíme příště?! :-)
PS:
Jsme několik týdnů doma a začínáme cítit znovu ten neklid. Už dlouho jsme nebyli na cestě. “On the road” na vlastní kůži. A tak znovu vyrážíme, i když jen na pár dní, na prodloužený víkend. Opět budeme na cestě, opět se bude krajina kolem nás míhat, opět ucítíme, jak se cestuje časem, minulost za námi a budoucnost před námi. A opět uvidíme moře!
Opět trochu v zemi snů a neuvěřitelných věcí. Nejen všemi nej, ale už jen prostým létem a teplotami ke 30 stupňům v době, kdy doma mrzne až k mínus deseti. Těžko najít něco, na co si vůbec stěžovat a tak to vypadá, že věcí, za které děkovat, by bylo na tři papíry velikosti A4.
Prožili jsme úžasné dny, které byly kombinací léta, rodiny, přátelství a poznávání světa. Neznám na světě nic lepšího než tenhle mix a nechci nikomu radit, ale tahle by mohlo vypadat nebe.:-)
Ubytováni u našich milých hostitelů přímo na Palm Jumeirah, obklopeni dostatkem všeho, s celou rodinou, přesně tak, jak to máme rádi. A už bez hloupých předsudků z muslimské země, jen s pocitem, že teď a tady svět patří nám a všechny povinnosti a všední dny jsou vzdálené mnoho tisíc kilometrů. Ano, byla to bublina nereálná, ale taková je celá Dubaj a tak jsme do ní dobře zapadli. Opět po těch známých místech a ulicích, opět na vlastní pěst ve starém městě, opět s každodenními konverzacemi s pákistánskými taxikáři. Další a další společné vzpomínky, které obohatily náš pohled na svět.
Proplétáme se davem lidí, největší nákupní centrum na světě nabízí tolik prostoru, že se v něm nemačkáte, ale teď a tady ano, protože tohle je takové úzké hrdlo a všichni tudy chtějí z jednoho konkrétního důvodu projít - stejně jako my. Blíží se 17. hodina a brzy začne představení vyhlášených fontán. Míjí mě Saud v červenobílém šátku, děvče z Indonésie, kterému bude pravděpodobně přes třicet, i když pro mě vypadá na 15, ruské holky i rodina z Japonska vedle rodinky indické. Ta rozmanitost je neuvěřitelná a stále mě nepřestává udivovat, protože jsem z domova zvyklý na něco jiného. Někdy se mi po té rozmanitosti stýská. A pak se blížíme konečně k východu z centra, slunce zapadá a skoro proti němu se nad námi tyčí silueta Burj Khalifi, nejvyšší budovy světa, a my máme opět pocit, jako bychom stáli pod velkou horou. Hledáme si místo a když si stoupneme na blízké schody, začíná hrát hudba. Otočím se na všechny tři usměvavé anděle a říkám jim: “tak jsme tady znovu, věříte tomu?”
Naši hostitelé nám nabízejí možnost podívat se do křesťanského kostela. Prý to je zážitek a já jsem zvědavý, jak zde fungují podobné věci. Přes počáteční rozpaky zažívám něco, co chci taky u nás doma! Kostel se stylovým designem, který vypadá z části jako dobře vypadající kavárna s příjemnou společností a dobrým jídlem a na druhou stranu jako koncert nebo fesťák. Program rozdělený na “pokec”, na koncert a na zamyšlení s projekcí. Pro mě jeden ze zásadních zážitků. Kdyby bylo něco podobného doma, chodil bych tam každý týden. Další z věcí, která se mě niterně dotýká a kterou řeším a najednou mě zastaví tisíce kilometrů daleko od domova.
Pláž, jemný písek, čas běží a chvílemi se zastavuje ve sladkém nicnedělání. Zvednu se z deky, kterou jsme si dali po palmu, abychom našli trochu stínu a hned na začátek se nespálili. Naše kůže má několikaměsíční absťák po slunci a najednou dostane plný zásah, jako kdyby byla půlka prázdnin a v nich tropický týden. Jen tak se zvednu, aby se podíval kolem sebe, protože vědomě vím, kde jsme, ale podvědomí se s tím stále vyrovnává. Pláž je dlouhá a široká, v dálce na každé straně vidím siluety staveb, které jsou ikonami tohoto místa, ale hlavně vidím svoje děti a Ivu, to jsou zase ikony mého života a říkám si, jaké štěstí mě potkalo. Stačí mi, abych je měl u sebe a všechny moje smutky, které mě dohoní na celé planetě, najednou přestávají stíhat a já jim utíkám. Víte, všechny zážitky zde popsané nevystihnou skutečnost, protože ta není jen o tom, co vidíme, ale hlavně o tom, co cítíme a to je vždy podmíněno tím, kdo jsme a co nás v životě formovalo. Já, z malé uzavřené země, vychovávaný za ostnatými dráty komunistické nesvobody, ze země, která se na pár let nadechla a teď se opět stává ustrašenou a malou, vnímám tyhle výlety jinam jako nadechnutí, jako vstup do světa, který je pestrý, bohatý a plný vůní. Ano, je problematický, ale přijde mi skutečnější. Tady nejde o žádnou Dubaj, ale o frontu na letišti, kde jsou lidé z celého světa a přijde jim to normální, o tom, že vidíte zamilovaný pár v barvě hořké a bílé čokolády a nikomu to nepřipadá divné. Já jsem zde stejně divný, jako je divný někdo jiný. A mě to přijde skutečnější a opravdovější než to, co mi doma někteří tvrdí.
Opět jsme sami ve starém městě. Minimum turistů, většina místních a ruch orientu. Ochutnáváme jídlo přímo na ulici, lidé se zvědavě dívají na nás a my se zvědavě díváme na ně. Úsměv platí za úsměv. Důvěra platí za důvěru. Před třemi lety bychom si nikdy netroufli přijít sem sami, s dětmi, s blonďatými vlasy? Mám pocit, že tohle je to krásné na cestování. Mám pocit, že pokud chceme, aby naše děti zůstaly celý život na jednom místě - blízko nás, děláme ve výchově chybu.:-) Já mám tady také vždy pocit, že svůj život nechci strávit na jednom místě.
Tohle nebyla jen dovolená, tady to není nikdy jen dovolená. Tohle je přeprogramování. Tohle je odstup od konstruktu, který považujeme za skutečnost a realitu. Tohle je získání toho, co se anglicky řekne “bigger picture” - nadhledu, vidění v souvislostech?
Když jsme se vrátili zpět na Ruzyň a v ČR mrzlo a kolem silnic se válely zbytky sněhu, shodli jsme se s Ivou na jednom. Kdybychom nemuseli zpět do práce s 5 týdny dovolené a penězi, které potřebujeme vydělat, kdyby děti nemusely zpět do školy, klidně bychom sedli na další letadlo. Žádná únava z cestování, žádná potřeba zase se na chvíli zastavit. Ne, hned bychom přesedli a jeli zase na jiný konec světa. Cítili jsme, jak nás právě tohle nabíjí. Cítili jsme se živí!
Tak kam vyrazíme příště?! :-)
PS:
Jsme několik týdnů doma a začínáme cítit znovu ten neklid. Už dlouho jsme nebyli na cestě. “On the road” na vlastní kůži. A tak znovu vyrážíme, i když jen na pár dní, na prodloužený víkend. Opět budeme na cestě, opět se bude krajina kolem nás míhat, opět ucítíme, jak se cestuje časem, minulost za námi a budoucnost před námi. A opět uvidíme moře!
Žádné komentáře:
Okomentovat