V minulém zápisu do blogu jsem se na závěr zmínil o našich plánech, být zase “na cestě”. Od té doby se stala taková spousta věcí, že se je budu postupně pokoušet zachytit, ale jak se říká “first things first” - pěkně popořadě.
Už nějakou dobu jsem pošilhával po aplikaci Airbnb, která se šíří světem a postupně si získává příznivce i odpůrce. Příznivce proto, že nabízí systém krátkodobých pronájmů ubytování za skvělé peníze s vyloučením všech dalších přeprodávajících stran a odpůrce tím, že počet takto pronajímaných nemovitostí v turisticky atraktivních lokalitách stoupá natolik, že mění tváře historických center, která opouštějí rezidenti a obývají pouze turisté.
A tak se stalo něco trochu bláznivého a s odstupem času musím říct, že skvělého. Prostě se nám stýskalo po moři a atmosféře historického Zadaru a když jsem navrhl, že bychom se tam mohli třeba jen na prodloužený víkend mrknout, Iva řekla: “Proč ne? To je dobrý nápad.” A víc nebylo třeba říkat.
Našel jsem přes aplikaci skvělé ubytování v centru historického Zadaru, domluvil se s hostitelem, zaplatil a začal plánovat možný program našeho pobytu. A pak už jsme se jen začali těšit. Neklidní, kdy už vyrazíme. Neklidní, kdy už zase uvidíme známá místa - vysoké zasněžené vrcholky Alp, slovinské vinice a majestátný chorvatský Velebit. Kdy už zase ucítíme slanost moře ve vzduchu a chuť sušených fíků na jazyku.
A byla to jízda! V pátek brzy odpoledne ještě doma, v pátek v noci už v zadarském přístavu a kolem půlnoci v peřinách v krásném bytě, který byl na následující 4 dny náš. Miluju tyhle přesuny, tyhle změny, to vyplašené podvědomí, které se stále srovnává s tím, jak to, že se během jednoho dne změnily kompletně kulisy.
Rozplánovali jsme si tři dny a doufali, že nám počasí náš předběžný plán moc nenaruší. A měli jsme kliku, ze sobotních 23 stupňů teplota stoupala až na pondělních 27. První den jsme strávili v klidu. Procházky centrem bez chvatu, bez koukání na hodinky, když bylo nějaké hezké místo, sedli jsme si a pozorovali. Užívali jsme si to pomalé tempo, na které nemáme většinou čas. Užívali jsme si možnost si sednout na jídlo nebo jen na kávu a pozorovat, jak město žije. Městský park nebo vyhlášené mořské varhany, na všechno byl čas. Nic a nikam nemuset. Zastavit se. Zpomalit.
A pak přišel druhý den a my už zase odbrzdili. Národní park Paklenica a s nimi desítky a stovky horolezců, kteří zde mají lezecký ráj. Verunka se na mě podívala a zeptala se mě, zda budeme také lézt? “Ne, Verunko, my budeme dneska chodit, půjdeme skrz tuhle obrovskou soutěsku.”, dodal jsem. “My budeme jenom chodit?”, podívala se na mě moje dcera s pohledem někoho, kdo právě zjistil, že dnešní den zase tak velká zábava nebude. Ale byla. I bez těch lan, na nichž by Veru chtěla stovky metrů nad zemí viset. Skály kolem nás byly tak vysoké a strmé, že se nám točila hlava. V půlce dne jsme si našli stranou od kamenité stezky místo, kde protékala horská bystřina a vytvářela různé vodopády a peřeje. Chodili jsme bosí v té studené vodě, lezli po kamenech, obdivovali výhled do toho podivuhodného kraje a to místo si zamilovali. Na zpáteční cestě se po celém horkém dni a mnoha kilometrech v nohách vykoupali v moři na liduprázdném větrném pobřeží a večer nepropásli nejkrásnější západ slunce na světě, jak tvrdí místní nebo třeba i Alfred Hitchcock.
Poslední den jsme strávili celý na pláži. Prostě odpočinek, dobrá knížka, slunce a moře k tomu. Věděli jsme, že tento rok se už asi k moři nepodíváme a tak jsme si toho dne na pláži vážili. Teplota vody skvělá a minimum turistů k tomu. Kéž bychom měli to moře trochu blíže.
Celý pobyt byl moc hezký mix nejrůznějších zážitků. Každý den byl jiný a všechny byly plně prožité. Město a hlavně historický střed už známe dobře, děti se v něm pohybovaly samy a honily Pokemóny, my už věděli, kam je dobré si zajít na dobrý zákusek s kávou a kam na dobré jídlo. Pobyt zakončili výbornou snídaní ve vyhlášené restauraci a frčeli jsme zpět domů. Po cestě jsme se ještě stavěli na dobrý oběd u kamarádů ve Slovinsku a večer už uléhali do našich postelí. S pocitem, že jsme byli pryč na týden a ne na prodloužený víkend.
S pocitem, že tohle naše malé dobrodružství určitě zase někdy zopakujeme! Už teď se těším!
Už nějakou dobu jsem pošilhával po aplikaci Airbnb, která se šíří světem a postupně si získává příznivce i odpůrce. Příznivce proto, že nabízí systém krátkodobých pronájmů ubytování za skvělé peníze s vyloučením všech dalších přeprodávajících stran a odpůrce tím, že počet takto pronajímaných nemovitostí v turisticky atraktivních lokalitách stoupá natolik, že mění tváře historických center, která opouštějí rezidenti a obývají pouze turisté.
A tak se stalo něco trochu bláznivého a s odstupem času musím říct, že skvělého. Prostě se nám stýskalo po moři a atmosféře historického Zadaru a když jsem navrhl, že bychom se tam mohli třeba jen na prodloužený víkend mrknout, Iva řekla: “Proč ne? To je dobrý nápad.” A víc nebylo třeba říkat.
Našel jsem přes aplikaci skvělé ubytování v centru historického Zadaru, domluvil se s hostitelem, zaplatil a začal plánovat možný program našeho pobytu. A pak už jsme se jen začali těšit. Neklidní, kdy už vyrazíme. Neklidní, kdy už zase uvidíme známá místa - vysoké zasněžené vrcholky Alp, slovinské vinice a majestátný chorvatský Velebit. Kdy už zase ucítíme slanost moře ve vzduchu a chuť sušených fíků na jazyku.
A byla to jízda! V pátek brzy odpoledne ještě doma, v pátek v noci už v zadarském přístavu a kolem půlnoci v peřinách v krásném bytě, který byl na následující 4 dny náš. Miluju tyhle přesuny, tyhle změny, to vyplašené podvědomí, které se stále srovnává s tím, jak to, že se během jednoho dne změnily kompletně kulisy.
Rozplánovali jsme si tři dny a doufali, že nám počasí náš předběžný plán moc nenaruší. A měli jsme kliku, ze sobotních 23 stupňů teplota stoupala až na pondělních 27. První den jsme strávili v klidu. Procházky centrem bez chvatu, bez koukání na hodinky, když bylo nějaké hezké místo, sedli jsme si a pozorovali. Užívali jsme si to pomalé tempo, na které nemáme většinou čas. Užívali jsme si možnost si sednout na jídlo nebo jen na kávu a pozorovat, jak město žije. Městský park nebo vyhlášené mořské varhany, na všechno byl čas. Nic a nikam nemuset. Zastavit se. Zpomalit.
A pak přišel druhý den a my už zase odbrzdili. Národní park Paklenica a s nimi desítky a stovky horolezců, kteří zde mají lezecký ráj. Verunka se na mě podívala a zeptala se mě, zda budeme také lézt? “Ne, Verunko, my budeme dneska chodit, půjdeme skrz tuhle obrovskou soutěsku.”, dodal jsem. “My budeme jenom chodit?”, podívala se na mě moje dcera s pohledem někoho, kdo právě zjistil, že dnešní den zase tak velká zábava nebude. Ale byla. I bez těch lan, na nichž by Veru chtěla stovky metrů nad zemí viset. Skály kolem nás byly tak vysoké a strmé, že se nám točila hlava. V půlce dne jsme si našli stranou od kamenité stezky místo, kde protékala horská bystřina a vytvářela různé vodopády a peřeje. Chodili jsme bosí v té studené vodě, lezli po kamenech, obdivovali výhled do toho podivuhodného kraje a to místo si zamilovali. Na zpáteční cestě se po celém horkém dni a mnoha kilometrech v nohách vykoupali v moři na liduprázdném větrném pobřeží a večer nepropásli nejkrásnější západ slunce na světě, jak tvrdí místní nebo třeba i Alfred Hitchcock.
Poslední den jsme strávili celý na pláži. Prostě odpočinek, dobrá knížka, slunce a moře k tomu. Věděli jsme, že tento rok se už asi k moři nepodíváme a tak jsme si toho dne na pláži vážili. Teplota vody skvělá a minimum turistů k tomu. Kéž bychom měli to moře trochu blíže.
Celý pobyt byl moc hezký mix nejrůznějších zážitků. Každý den byl jiný a všechny byly plně prožité. Město a hlavně historický střed už známe dobře, děti se v něm pohybovaly samy a honily Pokemóny, my už věděli, kam je dobré si zajít na dobrý zákusek s kávou a kam na dobré jídlo. Pobyt zakončili výbornou snídaní ve vyhlášené restauraci a frčeli jsme zpět domů. Po cestě jsme se ještě stavěli na dobrý oběd u kamarádů ve Slovinsku a večer už uléhali do našich postelí. S pocitem, že jsme byli pryč na týden a ne na prodloužený víkend.
S pocitem, že tohle naše malé dobrodružství určitě zase někdy zopakujeme! Už teď se těším!
Žádné komentáře:
Okomentovat