Prázdniny běží, utíkají překotně, ani se neohlíží, a mnoho lidí si ani nevšimlo, že jsou už v druhé polovině své trati. Kdo si toho ale určitě všiml, to jsou děti, kterým prázdniny obrátí život naruby, ale obrátí tím správným způsobem.
I nám se střídají týdny plné zážitků s týdny, kdy máme pocit, že by je šlo prožít lépe.
Rád bych se zastavil u počasí. Ne proto, že bych neměl o čem psát, ale protože letošní počasí ovlivňuje mnohé z toho, co prožíváme. Protože svou hlavní letní dovolenou jsme letos měli v březnu, máme v hlavě zase trochu chaos a pocitově trvá naše léto mnoho a mnoho měsíců. Není to poprvé, ale letos je to podořeno tím, že už na konci dubna začaly letní teploty, květen byl pak měsícem, kdy jsme se koupali v řece a nemuseli přitom být žádní otužilci. A s výjimkou dvou týdnů v červnu léto stále trvá a trvá. Posledních 14 dní pak přineslo teploty nad 35 stupňů ve stínu a tak jsme si všichni zvykli na teplejší podnebí. Když mám ve své kanceláři 27 stupňů, je mi dobře a nemám pocit, že se tu pařím. Týden za týdnem a stále teploty kolem třiceti stupňů, jako by to snad nikdy nemělo skončit. Tomu bych před pár měsíci nevěřil. Noviny jsou plné článků o suchu, které panuje, o dalším rekordním roku, kdy teploty překonávají rekordy a o globálním oteplení, které se stává s každým rokem nepopiratelnou skutečností.
V tomhle teplém létě jsme strávili jak další dny na plachetnici na Lipně, tak tradiční týden na Šumavě.
Lipno, jachta a moje druhá zkušenost jako kapitána, kdy mám na starosti všechno a postupně sbírám zkušenosti. Každé vyvázání lodě, každé zajetí a vyjetí z mariny, každá hodina na vodě - všechno se počítá a dodává mi zkušenosti a sebedůvěru. Letos to bylo, po úvodních technických problémech s toaletou :-), fantastické. Těžko předat všechny pocity, které v sobě nosím, protože moje současné rozpoložení je takové, že se mi po plachtění stýská! Když začne foukat vítr, zastavím se a zahraje to ve mně. Hned mi naskočí myšlenka na to, jak dobře by to jelo.
Tentokrát se naší výchozí marínou nestalo Lipno, ale Hrdoňov. Horší služby, horší zázemí, ale na druhou stranu klid, málo lidí a možnost být během pár minut na “velké” vodě. Když se nad tím zamyslím, tohle místo je lepší. Podívali se za námi jak kamarádi, tak opět část rodiny. Jeden den jsme potom měli soukromí pro sebe. Každá část dne měla svou atmosféru a své kouzlo. Já bych asi teď zmínil ten poslední den, kdy jsme byli sami. Přestože byl vítr slabý, jeli jsme na plachty a člověku skoro nepřišlo, že jedeme, ale když se po půl hodině rozhlédl kolem sebe, zjistil, jak daleko se dostal. Jachta pomalu klouzala v krajině ticha blízko zeleného a opuštěného druhého břehu. My se koupali, řádili na půjčeném paddleboardu, slunili se, četli a posedávali na nejrůznějších místech po lodi. A když říkám “my”, tak myslím hlavně ostatní členy rodiny, protože já úplně vypnout samozřejmě nemůžu. A pak se na obzoru a aplikaci v mobilu ukázala dvě bouřky, které se pohybovaly naším směrem. Všechno jsme uklidili, zrefovali plachty a já s mírnou nervozitou vyhlížel svou první bouřku. Nakonec bouřky prošly kolem nás a my se ocitli uprostřed větru. A tak jsme s Míšou rychle vytáhli plachty a celé si to pořádně užili. Jachta nakloněná, letící po hladině, vítr ve vlasech. Kdo nezažil, nepochopí.
Když jsme loď předávali, bylo nám to líto. Ještě jeden den navíc, ještě jedno odpoledne, ještě pár hodin, měli jsme chuť říct. Ale uklidňovali jsme se Šumavou, kam jsme v tom horku, po přebalení věcí doma, měli směřovat…
...tak zase příště, moje posádko… :-)
I nám se střídají týdny plné zážitků s týdny, kdy máme pocit, že by je šlo prožít lépe.
Rád bych se zastavil u počasí. Ne proto, že bych neměl o čem psát, ale protože letošní počasí ovlivňuje mnohé z toho, co prožíváme. Protože svou hlavní letní dovolenou jsme letos měli v březnu, máme v hlavě zase trochu chaos a pocitově trvá naše léto mnoho a mnoho měsíců. Není to poprvé, ale letos je to podořeno tím, že už na konci dubna začaly letní teploty, květen byl pak měsícem, kdy jsme se koupali v řece a nemuseli přitom být žádní otužilci. A s výjimkou dvou týdnů v červnu léto stále trvá a trvá. Posledních 14 dní pak přineslo teploty nad 35 stupňů ve stínu a tak jsme si všichni zvykli na teplejší podnebí. Když mám ve své kanceláři 27 stupňů, je mi dobře a nemám pocit, že se tu pařím. Týden za týdnem a stále teploty kolem třiceti stupňů, jako by to snad nikdy nemělo skončit. Tomu bych před pár měsíci nevěřil. Noviny jsou plné článků o suchu, které panuje, o dalším rekordním roku, kdy teploty překonávají rekordy a o globálním oteplení, které se stává s každým rokem nepopiratelnou skutečností.
V tomhle teplém létě jsme strávili jak další dny na plachetnici na Lipně, tak tradiční týden na Šumavě.
Lipno, jachta a moje druhá zkušenost jako kapitána, kdy mám na starosti všechno a postupně sbírám zkušenosti. Každé vyvázání lodě, každé zajetí a vyjetí z mariny, každá hodina na vodě - všechno se počítá a dodává mi zkušenosti a sebedůvěru. Letos to bylo, po úvodních technických problémech s toaletou :-), fantastické. Těžko předat všechny pocity, které v sobě nosím, protože moje současné rozpoložení je takové, že se mi po plachtění stýská! Když začne foukat vítr, zastavím se a zahraje to ve mně. Hned mi naskočí myšlenka na to, jak dobře by to jelo.
Tentokrát se naší výchozí marínou nestalo Lipno, ale Hrdoňov. Horší služby, horší zázemí, ale na druhou stranu klid, málo lidí a možnost být během pár minut na “velké” vodě. Když se nad tím zamyslím, tohle místo je lepší. Podívali se za námi jak kamarádi, tak opět část rodiny. Jeden den jsme potom měli soukromí pro sebe. Každá část dne měla svou atmosféru a své kouzlo. Já bych asi teď zmínil ten poslední den, kdy jsme byli sami. Přestože byl vítr slabý, jeli jsme na plachty a člověku skoro nepřišlo, že jedeme, ale když se po půl hodině rozhlédl kolem sebe, zjistil, jak daleko se dostal. Jachta pomalu klouzala v krajině ticha blízko zeleného a opuštěného druhého břehu. My se koupali, řádili na půjčeném paddleboardu, slunili se, četli a posedávali na nejrůznějších místech po lodi. A když říkám “my”, tak myslím hlavně ostatní členy rodiny, protože já úplně vypnout samozřejmě nemůžu. A pak se na obzoru a aplikaci v mobilu ukázala dvě bouřky, které se pohybovaly naším směrem. Všechno jsme uklidili, zrefovali plachty a já s mírnou nervozitou vyhlížel svou první bouřku. Nakonec bouřky prošly kolem nás a my se ocitli uprostřed větru. A tak jsme s Míšou rychle vytáhli plachty a celé si to pořádně užili. Jachta nakloněná, letící po hladině, vítr ve vlasech. Kdo nezažil, nepochopí.
Když jsme loď předávali, bylo nám to líto. Ještě jeden den navíc, ještě jedno odpoledne, ještě pár hodin, měli jsme chuť říct. Ale uklidňovali jsme se Šumavou, kam jsme v tom horku, po přebalení věcí doma, měli směřovat…
...tak zase příště, moje posádko… :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat