A léto nepřestává. I když už jsou chladné noci a rána jsou tmavá. Minulý týden vyšla zpráva Českého hydrometeorologického ústavu, že letošní léto bylo nejteplejším od roku 1775. Zaujalo mě to a začal jsem hledat, jaké léto tedy bylo teplejší? A zjistil jsem, že práve v roce 1775 začala v Praze měření teploty, takže dál už není s čím srovnávat. Všeobecný pocit, že léto bylo letos neuvěřitelně dlouhé, tak není jen pocitem, ale fakty podloženou skutečností. V našem případě v tom ale trochu subjektivnosti bude, protože nám začalo léto už v březnu a po návratu jsme přečkali jen pár chladnějších týdnů. Od dubna už jsme si užívali sluníčka, přičemž konec dubna přinesl už letní teploty. A tento týden, v polovině září, se znovu teploty šplhají dokonce přes 30 stupňů a my znovu jezdíme k vodě. Nemůžu napsat nic jiného, než že mě to naplňuje radostí!
V neděli jsme se vrátili z dalšího výletu, který jsme společně s Airbnb podnikli. Konečně jsem se podívali do Vídně! Města, které kdysi bývalo i naším hlavním městem a které v sobě nese zaniklou slávu majestátu císařské koruny. Jaká změna proti středověké Praze, která je malebná, barevná a křivolaká s úzkými uličkami. Tady jsou paláce, zámky a bulváry se širokými ulicemi plnými bílého kamene, reprezentativních zámků, zámeckých zahrad a parků. A kvůli letošnímu dlouhému létu byl náš pobyt, stejně jako v případě naší návštěvy v chorvatském Zadaru na začátku května, naprosto letní záležitostí. Celý den jsme byli v letních šatech, tričkách a kraťasech.
Krásný zrekonstruovaný byt v širším centru, zařízený ve stylu IKEA nám byl skvělým útočištěm při návratech z celodenního toulání po krásném městě, které vyhrává opakovaně nejlepší místo pro život na světě (letos vyhrálo ještě cenu Smart city za používání moderních technologií např. v dopravě). Už na začátku jsme si řekli, že se nebudeme honit a uvidíme prostě to, co v klidu stihneme. A že to “v klidu” je pro nás prioritou. Odjíždíme z ruchu našich životů a nechceme ho vyměnit za stejný blázinec s jinými kulisami. A tak jsme se snažili v tomhle městě plném kaváren vychutnávat město i jeho atmosféru tak, že se nebudeme honit mezi památkami, ale raději si u nějaké sedneme a budeme si o ní číst, povídat si spolu a užívat si genia loci, které bez debat Vídeň má.
A jak jsme si slíbili, tak jsme udělali. Mám v hlavě tolik vzpomínek, ale zkusím vybrat jednu trochu netypickou. Procházeli jsme zdejším největším trhem (Naschmarkt), plným orientálních vůní, ovoce z celého světa, všech možných i nemožných koření a sladkostí a začalo být opravdu horko. Dívám se do Google maps a zjišťuji, že hned vedle trhu je park. Celý je posazený do vnitřního traktu domů a na noc se zavírá. Proto do něj vstupujeme dveřmi a otevírá se nám zelený svět plný stromů a keřů, schovaných zákoutí s mnoha lavičkami a mnoho dětských atrakcí. A opět my a různé národnosti lidí a všichni jsou v pohodě. “Kde jsem to jen viděl?”, pokládám si otázku a za chvíli si vybavuji město s vysokou věží, vysokou jako nikde na světě. Sedíme ve stínu na lavičce a čteme si. Děti se rozběhly po parku a blbnou právě na lanovce nebo velkých houpačkách. A já si po chvíli na jednu prázdnou lavičku lehnu a po chvíli i usnu. A tu pohodu, která se mísila se smíchem dětí, různými druhy jazyků, si s sebou odnáším jako vzpomínku na Vídeň. Víte, já jen tak někde nespím. Obecně mám se spaním spíše problém a tak je v mém případě ono usnutí znakem opravdové pohody.
Ale abych všechno vyprávění nesoustředil na moje spaní v parku, zažili jsme opravdu mnoho krásného. Prošli jsme celé centrum, projeli se tramvají po Ringstrasse, vylezli na jižní věž katedrály svatého Štěpána, posedávali u největších památek jakými jsou třeba Hofburg nebo Belveder, vychutnávali vídeňskou braune - velkou kávu s mlékem a Sachrem a konečně i vídeňský řízek a typickým bramborovým salátem. Jezdili nejen tramvají, ale i metrem, obdivovali mnoho secesních domů a krásných parků a užívali si kosmopolitní atmosféry tohoto zeleného města plného cyklostezek a parků.
Když o tom někde vyprávíme, velká část lidí předpokládá, že tyhle naše cesty probíhají bez dětí. Když je pak ujišťujeme, že cestujeme vždy s dětmi, jsou překvapení a ptají se, zda se to dá, zda nejsou příliš malé a tím ukňourané a unavené, nebo zase už příliš velké a tím pubertálně otrávené. A my musíme otevřeně říct, že to je prostě přesně takhle fajn. Naše děti cestování milují, těší se na něj a užívají si ho. Zrovna včera jsme uklízeli kufry na půdu a děti mi s tím pomáhaly a říkaly, že je škoda, že ty kufry uklízíme, že by bylo skvělé zase někam vyrazit. :-)
Dnešní zápis skončím už jen malou poznámkou, že na zpáteční cestě jsme se stavili kousek za Vídní u kamarádů “na kafe”. A tak jsme se nad dobrou kávou a domácím koláčem domluvili na příští návštěvu Vídně, tentokrát už u nich, s nimi a třeba rovnou s dětmi do Prateru. Vypadá to, že jsme ve Vídni nebyli naposled. A to je dobře! :-)
V neděli jsme se vrátili z dalšího výletu, který jsme společně s Airbnb podnikli. Konečně jsem se podívali do Vídně! Města, které kdysi bývalo i naším hlavním městem a které v sobě nese zaniklou slávu majestátu císařské koruny. Jaká změna proti středověké Praze, která je malebná, barevná a křivolaká s úzkými uličkami. Tady jsou paláce, zámky a bulváry se širokými ulicemi plnými bílého kamene, reprezentativních zámků, zámeckých zahrad a parků. A kvůli letošnímu dlouhému létu byl náš pobyt, stejně jako v případě naší návštěvy v chorvatském Zadaru na začátku května, naprosto letní záležitostí. Celý den jsme byli v letních šatech, tričkách a kraťasech.
Krásný zrekonstruovaný byt v širším centru, zařízený ve stylu IKEA nám byl skvělým útočištěm při návratech z celodenního toulání po krásném městě, které vyhrává opakovaně nejlepší místo pro život na světě (letos vyhrálo ještě cenu Smart city za používání moderních technologií např. v dopravě). Už na začátku jsme si řekli, že se nebudeme honit a uvidíme prostě to, co v klidu stihneme. A že to “v klidu” je pro nás prioritou. Odjíždíme z ruchu našich životů a nechceme ho vyměnit za stejný blázinec s jinými kulisami. A tak jsme se snažili v tomhle městě plném kaváren vychutnávat město i jeho atmosféru tak, že se nebudeme honit mezi památkami, ale raději si u nějaké sedneme a budeme si o ní číst, povídat si spolu a užívat si genia loci, které bez debat Vídeň má.
A jak jsme si slíbili, tak jsme udělali. Mám v hlavě tolik vzpomínek, ale zkusím vybrat jednu trochu netypickou. Procházeli jsme zdejším největším trhem (Naschmarkt), plným orientálních vůní, ovoce z celého světa, všech možných i nemožných koření a sladkostí a začalo být opravdu horko. Dívám se do Google maps a zjišťuji, že hned vedle trhu je park. Celý je posazený do vnitřního traktu domů a na noc se zavírá. Proto do něj vstupujeme dveřmi a otevírá se nám zelený svět plný stromů a keřů, schovaných zákoutí s mnoha lavičkami a mnoho dětských atrakcí. A opět my a různé národnosti lidí a všichni jsou v pohodě. “Kde jsem to jen viděl?”, pokládám si otázku a za chvíli si vybavuji město s vysokou věží, vysokou jako nikde na světě. Sedíme ve stínu na lavičce a čteme si. Děti se rozběhly po parku a blbnou právě na lanovce nebo velkých houpačkách. A já si po chvíli na jednu prázdnou lavičku lehnu a po chvíli i usnu. A tu pohodu, která se mísila se smíchem dětí, různými druhy jazyků, si s sebou odnáším jako vzpomínku na Vídeň. Víte, já jen tak někde nespím. Obecně mám se spaním spíše problém a tak je v mém případě ono usnutí znakem opravdové pohody.
Ale abych všechno vyprávění nesoustředil na moje spaní v parku, zažili jsme opravdu mnoho krásného. Prošli jsme celé centrum, projeli se tramvají po Ringstrasse, vylezli na jižní věž katedrály svatého Štěpána, posedávali u největších památek jakými jsou třeba Hofburg nebo Belveder, vychutnávali vídeňskou braune - velkou kávu s mlékem a Sachrem a konečně i vídeňský řízek a typickým bramborovým salátem. Jezdili nejen tramvají, ale i metrem, obdivovali mnoho secesních domů a krásných parků a užívali si kosmopolitní atmosféry tohoto zeleného města plného cyklostezek a parků.
Když o tom někde vyprávíme, velká část lidí předpokládá, že tyhle naše cesty probíhají bez dětí. Když je pak ujišťujeme, že cestujeme vždy s dětmi, jsou překvapení a ptají se, zda se to dá, zda nejsou příliš malé a tím ukňourané a unavené, nebo zase už příliš velké a tím pubertálně otrávené. A my musíme otevřeně říct, že to je prostě přesně takhle fajn. Naše děti cestování milují, těší se na něj a užívají si ho. Zrovna včera jsme uklízeli kufry na půdu a děti mi s tím pomáhaly a říkaly, že je škoda, že ty kufry uklízíme, že by bylo skvělé zase někam vyrazit. :-)
Dnešní zápis skončím už jen malou poznámkou, že na zpáteční cestě jsme se stavili kousek za Vídní u kamarádů “na kafe”. A tak jsme se nad dobrou kávou a domácím koláčem domluvili na příští návštěvu Vídně, tentokrát už u nich, s nimi a třeba rovnou s dětmi do Prateru. Vypadá to, že jsme ve Vídni nebyli naposled. A to je dobře! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat