Prostě mi to nedá, abych se nezmínil o letošním létu ještě jednou, konkrétně o jeho závěru a o tom, jak jsme si to celé letos užívali a jak jsme si asi trochu zvykli na něco, co není v našich končinách úplně normální.
Konec se tentokrát neodehrál někdy ke konci srpna, což byl případ minulého roku, kdy poslední horké dny skončily se srpnem, ale na konci září. A když mluvím o konci léta, tak nemyslím příjemné posezení na hřejivém sluníčku při příchodu z práce. Tím myslím teploty kolem 27 C, na některých místech i přes 30 C. Letní teploty se vším všudy, které lákaly znovu ke koupání v řece a dávaly zapomenout na to, že doba prázdnin a dovolených je už dávno pryč.
Najednou přišly po pár dnech podzimního počasí další předpovědi, že se chystá týden letních teplot. A já si řekl, že si ten týden užiju, jak to jen půjde. Opět jsem vytáhl krátké kalhoty, na nohy si vzal žabky a na sebe vytahané tričko. Opět vytlačil z garáže skůtr a každý den jsem místo polední pauzy jezdil k řece. Na místo, které mám rád a kde jsem většinou sám. I když se mi zpočátku do chladné vody nechce, nakonec se rozhodnu a skočím. A znovu prožiji ten zázrak křtu. Vynořím se vždy trochu jiný, než jsem se potopil, s jinými pocity, s jinými emocemi. Sedím pak na břehu, vyhřívám se na slunci a je mi líto, že vedle mě nemůžou být ti, které bych tu chtěl mít. A tak jsem s nimi alespoň v duchu, spojený neviditelným poutem, které je silné tak, že by mě roztrhalo. Sedím a dívám se do řeky, jak klidně plyne a nedělá si nic z našeho lidského hemžení, dívám se na své prsty u nohou, které na slunci vypadají vždy bíle a neopáleně, i když opálené jsou. Jak dlouho už tady takhle sedávám a jak dlouho tady ještě takhle budu sedávat? Stejnou cestou přijíždím a stejnou odjíždím, mění se auto, domy, stromy, trochu i ta cesta, někteří kolem mě odešli, jiní na svět zase přišli. A já sedím pořád na tom stejném kameni a připadám si, že jsem se vůbec nezměnil a přesto jsem tak jiný.
Jeden den jsme naplánovali odpolední koupání u řeky a odjeli z práce dřív. Všichni čtyři, všechno jako v létě, deky na trávě, která je zažloutlá a unavená. Voda je chladivá, podobná jako na začátku června a jeden obrovský rozdíl, kterého si nelze nevšimnout. Místo desítek lidí kolem nás jsme u jezu skoro sami nebo úplně sami.
Plavete v řece a kolem vás plavou listy, pro otužilce asi normální scéna, ale pro nás něco nového. Voda má jinou chuť, cítíte ji jinak, těžko se to vysvětluje. Stojíme na jezu a stíny se prodlužují. Ale zatím jsme na slunci a tam je teplo. Zacláním si oči, abych viděl Míšu a Veru, jak si spolu hrají pod jezem a staví z kamenů nějakou stavbu nebo přehradu. Vedle mě Iva a nikdo nikde. Znovu plujeme vesmírem, jako kdysi na zahradě, když jsem byl nemocný a trávil několik měsíců jen s Ivou a malým Míšou. Odříznutí od světa, který měl dost svých starostí a nevšímal si nás. Každý takový okamžik vnímám jako dar navíc, jako dárek, který člověk dostane nečekaně a o to více ho překvapí.
Druhá polovina září a pocit, že jsme se posunuli někam jižněji, přesně tak, jak jsem si to vždycky přál.
O víkendu se mělo kazit počasí a tak jsme v pátek vytáhli gril a připravovali si večeři na dřevěném uhlí. Seděli jsme, jedli a povídali si dlouho do noci pod pergolou, všude plno svíček a světýlek, které jsem rozvěsil kolem nás, to protože jsem věděl, že ten večer je slavnostní, že je to na dlouhé měsíce poslední teplý večer, že je to poslední večer léta. Tahle naše večerní povídání si užíváme a čím jsou děti starší, tím je to lepší. Ale čas běžel a pak holky řekly, že si jdou lehnout, ale mě se ještě spát nechtělo, protože to byl poslední večer léta, a tak jsme se šli s Míšou projít. Bylo už skoro jedenáct hodin v noci a teplota kolem 23 stupňů a my se procházeli ztichlými ulicemi, které se zrovna opravují a tak tudy nemohou jezdit auta a lidé už zhasínali ve svých ložnicích a zdálo se, že svět se na chvíli zastavil.
Ten večer, ty okamžiky, to teplo a ti nejmilejší kolem mě, byli mým rozloučením s létem. Takovým naplněným rozloučením, jako život, který stál za to a přišel správný čas, aby skončil, a protože trval dlouho, nemůže nikdo nic namítat, i kdyby chtěl. Smutek, který byl uvnitř mě, se splétal s pokojem a ticho noci bylo i mým tichem a gestem pokory, protože kdybych mohl, chtěl bych, aby to léto trvalo věčně. Ale protože jsem věděl, že to nejde, že vždy něco končí a něco začíná, jen jsem sklopil hlavu a nic neřekl. Byl totiž konec léta, byl poslední letní večer … v pátek 21.9.2018.
Konec se tentokrát neodehrál někdy ke konci srpna, což byl případ minulého roku, kdy poslední horké dny skončily se srpnem, ale na konci září. A když mluvím o konci léta, tak nemyslím příjemné posezení na hřejivém sluníčku při příchodu z práce. Tím myslím teploty kolem 27 C, na některých místech i přes 30 C. Letní teploty se vším všudy, které lákaly znovu ke koupání v řece a dávaly zapomenout na to, že doba prázdnin a dovolených je už dávno pryč.
Najednou přišly po pár dnech podzimního počasí další předpovědi, že se chystá týden letních teplot. A já si řekl, že si ten týden užiju, jak to jen půjde. Opět jsem vytáhl krátké kalhoty, na nohy si vzal žabky a na sebe vytahané tričko. Opět vytlačil z garáže skůtr a každý den jsem místo polední pauzy jezdil k řece. Na místo, které mám rád a kde jsem většinou sám. I když se mi zpočátku do chladné vody nechce, nakonec se rozhodnu a skočím. A znovu prožiji ten zázrak křtu. Vynořím se vždy trochu jiný, než jsem se potopil, s jinými pocity, s jinými emocemi. Sedím pak na břehu, vyhřívám se na slunci a je mi líto, že vedle mě nemůžou být ti, které bych tu chtěl mít. A tak jsem s nimi alespoň v duchu, spojený neviditelným poutem, které je silné tak, že by mě roztrhalo. Sedím a dívám se do řeky, jak klidně plyne a nedělá si nic z našeho lidského hemžení, dívám se na své prsty u nohou, které na slunci vypadají vždy bíle a neopáleně, i když opálené jsou. Jak dlouho už tady takhle sedávám a jak dlouho tady ještě takhle budu sedávat? Stejnou cestou přijíždím a stejnou odjíždím, mění se auto, domy, stromy, trochu i ta cesta, někteří kolem mě odešli, jiní na svět zase přišli. A já sedím pořád na tom stejném kameni a připadám si, že jsem se vůbec nezměnil a přesto jsem tak jiný.
Jeden den jsme naplánovali odpolední koupání u řeky a odjeli z práce dřív. Všichni čtyři, všechno jako v létě, deky na trávě, která je zažloutlá a unavená. Voda je chladivá, podobná jako na začátku června a jeden obrovský rozdíl, kterého si nelze nevšimnout. Místo desítek lidí kolem nás jsme u jezu skoro sami nebo úplně sami.
Plavete v řece a kolem vás plavou listy, pro otužilce asi normální scéna, ale pro nás něco nového. Voda má jinou chuť, cítíte ji jinak, těžko se to vysvětluje. Stojíme na jezu a stíny se prodlužují. Ale zatím jsme na slunci a tam je teplo. Zacláním si oči, abych viděl Míšu a Veru, jak si spolu hrají pod jezem a staví z kamenů nějakou stavbu nebo přehradu. Vedle mě Iva a nikdo nikde. Znovu plujeme vesmírem, jako kdysi na zahradě, když jsem byl nemocný a trávil několik měsíců jen s Ivou a malým Míšou. Odříznutí od světa, který měl dost svých starostí a nevšímal si nás. Každý takový okamžik vnímám jako dar navíc, jako dárek, který člověk dostane nečekaně a o to více ho překvapí.
Druhá polovina září a pocit, že jsme se posunuli někam jižněji, přesně tak, jak jsem si to vždycky přál.
O víkendu se mělo kazit počasí a tak jsme v pátek vytáhli gril a připravovali si večeři na dřevěném uhlí. Seděli jsme, jedli a povídali si dlouho do noci pod pergolou, všude plno svíček a světýlek, které jsem rozvěsil kolem nás, to protože jsem věděl, že ten večer je slavnostní, že je to na dlouhé měsíce poslední teplý večer, že je to poslední večer léta. Tahle naše večerní povídání si užíváme a čím jsou děti starší, tím je to lepší. Ale čas běžel a pak holky řekly, že si jdou lehnout, ale mě se ještě spát nechtělo, protože to byl poslední večer léta, a tak jsme se šli s Míšou projít. Bylo už skoro jedenáct hodin v noci a teplota kolem 23 stupňů a my se procházeli ztichlými ulicemi, které se zrovna opravují a tak tudy nemohou jezdit auta a lidé už zhasínali ve svých ložnicích a zdálo se, že svět se na chvíli zastavil.
Ten večer, ty okamžiky, to teplo a ti nejmilejší kolem mě, byli mým rozloučením s létem. Takovým naplněným rozloučením, jako život, který stál za to a přišel správný čas, aby skončil, a protože trval dlouho, nemůže nikdo nic namítat, i kdyby chtěl. Smutek, který byl uvnitř mě, se splétal s pokojem a ticho noci bylo i mým tichem a gestem pokory, protože kdybych mohl, chtěl bych, aby to léto trvalo věčně. Ale protože jsem věděl, že to nejde, že vždy něco končí a něco začíná, jen jsem sklopil hlavu a nic neřekl. Byl totiž konec léta, byl poslední letní večer … v pátek 21.9.2018.
Žádné komentáře:
Okomentovat