Z minulého příspěvku jste asi mohli vytušit, že na mě zase udělaly bílé svahy dojem. Ano, udělaly. Byli jsme zase na horách, strávili jsme tam jarní prázdniny. Spokojení a jak je vidět z úvodu tohoto příspěvku, vylyžovaní. Už několik let, co jezdíme do Jizerských hor, jsme nezažili takovou kombinaci přírodního sněhu, slunečného počasí a teplot pod nulou. To je vlastně ideální trojkombinace, které v minulých letech vždy něco do té ideální trojky chybělo. My už vlastně jezdíme na hory vždy s tím, že to prostě nějak dopadne. Moc od toho nečekáme. O to víc jsme byli letos překvapení.
Znovu bylo fajn být pohromadě s partou, která se v tom samém složení za rok nikdy nesejde. Opět se povedlo mít s sebou 3 kytary, basovku, klavír a kachon. Když jsme se večer sešli, tak to teda hrálo.:-) Letos s námi kromě rodiny mé sestry byli i moji rodiče. Tím pro nás byly tyhle hory zvlášť výjimečné. Kdoví, kdy a zda vůbec, se takhle ještě někdy sejdeme. Každý má vždy jiné plány, priority, problémy, ale letos se to všechno potkalo.
Verunka už jezdí na svahu takovým způsobem, že není třeba na ni čekat. Dostali jsme se do lyžařské rodičovské fáze, že už na děti nemusíme čekat a každý rodič, který kdy s dětmi lyžoval, ví dobře, o čem mluvím. Teď očekávám, že po několika letech se přehoupneme do fáze, kdy budou děti čekat na nás. Uvidíme, jak dlouho to bude trvat.:-) Stejně jako minulý rok od nás Míša odjížděl a lyžoval s vrstevníky, což jsme považovali za přirozené, ale trochu nás překvapilo, že stejné tendence měla Verunka, kterou opravdu ještě nechceme nechat pohybovat se areálem samotnou.
Malý Kubík, rodinný Benjamínek se naučil lyžovat a my byli opět u toho zázraku, kdy dítě přijde na to, jak vlastně to lyžování funguje, kdy se z nepříjemného drilu a dřiny stane zábava a velká legrace. Zažil jsem to u svým dětí a bylo mi ctí to vidět znovu.
Když jsme se k téhle jizerské partě přidali, bylo pravidlem odjíždět v pátek večer domů. Nám to přišlo divné a tak jsme postupně strhli všechny k tomu, že se odjíždělo až v sobotu odpoledne nebo večer. Letos jsme se tak nějak navzájem vyhecovali a víc jak polovina chaty zůstala do neděle. Zažili jsme tak konečně večerní lyžování, které nám po celý týden tak nějak utíkalo.
Domů jsme přijeli spokojení, utahaní, ale to hlavní bylo - vylyžovaní :-).
Znovu bylo fajn být pohromadě s partou, která se v tom samém složení za rok nikdy nesejde. Opět se povedlo mít s sebou 3 kytary, basovku, klavír a kachon. Když jsme se večer sešli, tak to teda hrálo.:-) Letos s námi kromě rodiny mé sestry byli i moji rodiče. Tím pro nás byly tyhle hory zvlášť výjimečné. Kdoví, kdy a zda vůbec, se takhle ještě někdy sejdeme. Každý má vždy jiné plány, priority, problémy, ale letos se to všechno potkalo.
Verunka už jezdí na svahu takovým způsobem, že není třeba na ni čekat. Dostali jsme se do lyžařské rodičovské fáze, že už na děti nemusíme čekat a každý rodič, který kdy s dětmi lyžoval, ví dobře, o čem mluvím. Teď očekávám, že po několika letech se přehoupneme do fáze, kdy budou děti čekat na nás. Uvidíme, jak dlouho to bude trvat.:-) Stejně jako minulý rok od nás Míša odjížděl a lyžoval s vrstevníky, což jsme považovali za přirozené, ale trochu nás překvapilo, že stejné tendence měla Verunka, kterou opravdu ještě nechceme nechat pohybovat se areálem samotnou.
Malý Kubík, rodinný Benjamínek se naučil lyžovat a my byli opět u toho zázraku, kdy dítě přijde na to, jak vlastně to lyžování funguje, kdy se z nepříjemného drilu a dřiny stane zábava a velká legrace. Zažil jsem to u svým dětí a bylo mi ctí to vidět znovu.
Když jsme se k téhle jizerské partě přidali, bylo pravidlem odjíždět v pátek večer domů. Nám to přišlo divné a tak jsme postupně strhli všechny k tomu, že se odjíždělo až v sobotu odpoledne nebo večer. Letos jsme se tak nějak navzájem vyhecovali a víc jak polovina chaty zůstala do neděle. Zažili jsme tak konečně večerní lyžování, které nám po celý týden tak nějak utíkalo.
Domů jsme přijeli spokojení, utahaní, ale to hlavní bylo - vylyžovaní :-).
1 komentář:
Ludasi pořád jezdíš na motorce ? Co je nového?
Okomentovat