Pustil jsem si do uší muziku, kterou jsem poslouchal před hodně lety. Neměl jsem nějaký hlubší cíl, byl to prostě momentální nápad, který měl své následky. Ta hudba mě totiž přenesla v čase. Časoprostor se narušil a já si najednou vzpomněl na chvíle, o kterých jsem si myslel, že jsem je už dávno zapomněl.
Slyšel jsem ty tóny, které se nejprve zavrtávaly do mých uší a z nich pak do mého vědomí .... a já znovu stojím ve ztemnělém pokoji a dívám se přes okno potažené sítí proti případným komárům na krásnou modrou mořskou hladinu. Stojím tam v plavkových kraťasech, bosý a opálený a vidím tě v tom ztemnělém pokoji a cítím tu slanou mořskou vůni, která je nezaměnitelná. Při pohledu ven mi ta síť rozdělila pohled na tisíc malých čtverečků a já si připadám jako ve virtuální realitě. Celá ta scéna vypadá neskutečně a člověku připadá, že se dívá na nějakou úžasnou a dokonalou televizi, na které při pohledu zblízka objevíte malé obrazové body, pixely, které celý obraz tvoří. Jak úžasné je, že to není virtuální realita, že to je skutečné, že se to děje právě teď a tady, napadá mě. To uvědomění mě naplňuje. A pak se otáčím a dívám se znovu na tebe, jak ležíš v tom horku polonahá na posteli a čteš si časopis, který budou ještě pár let vydávat. Za sebou máme několik společných let a před sebou nekonečno.
Tehdy to nebyla virtuální realita, tehdy to byla skutečnost. Co je to pro mě ale dnes? Realita? A není pro mě v tuhle chvíli vzpomínka stará 20 let také jen virtuální? Nemám pocit, že při pohledu zpět vidím ty scény přehrávané z mých vzpomínek trochu jako ty malé kostičky v obraze? Znovu se dostávám k tomu, že mi některé věci připadají jako sen, jako že se nikdy neodehrály. Staly se tak dávno a já jsem tak moc jiný a přitom pořád stejný.
Ale není to nakonec tak trochu jedno? Nejsou mé řádky jen amatérským filozofováním? Není tím hlavním, že při pohledu zpátky mě vzpomínky nenaplňují smutkem nebo pocitem promarněného času?
Doufám, že jsme spolu přesně tam, kde máme být. A vlastně nemám pocit, že by nám ten věk v naší společné cestě nějak moc vadil. Když budeš dnes polonahá číst časopis na posteli, budu znovu, jako tenkrát, myslet jen na jedno.
To jen, že představení už je ve své druhé polovině a mně se tak moc líbí! Jen si už teď uvědomuji, že bude mít svůj konec a to vědomí mi trochu kazí radost. Ale neboj, znovu se zadívám do děje, zaberu se do postav, které se na plátně míhají, na emoce, které se mnou při tom sledování cloumají a zapomenu. Zapomenu, že jsme v druhé polovině…
Slyšel jsem ty tóny, které se nejprve zavrtávaly do mých uší a z nich pak do mého vědomí .... a já znovu stojím ve ztemnělém pokoji a dívám se přes okno potažené sítí proti případným komárům na krásnou modrou mořskou hladinu. Stojím tam v plavkových kraťasech, bosý a opálený a vidím tě v tom ztemnělém pokoji a cítím tu slanou mořskou vůni, která je nezaměnitelná. Při pohledu ven mi ta síť rozdělila pohled na tisíc malých čtverečků a já si připadám jako ve virtuální realitě. Celá ta scéna vypadá neskutečně a člověku připadá, že se dívá na nějakou úžasnou a dokonalou televizi, na které při pohledu zblízka objevíte malé obrazové body, pixely, které celý obraz tvoří. Jak úžasné je, že to není virtuální realita, že to je skutečné, že se to děje právě teď a tady, napadá mě. To uvědomění mě naplňuje. A pak se otáčím a dívám se znovu na tebe, jak ležíš v tom horku polonahá na posteli a čteš si časopis, který budou ještě pár let vydávat. Za sebou máme několik společných let a před sebou nekonečno.
Tehdy to nebyla virtuální realita, tehdy to byla skutečnost. Co je to pro mě ale dnes? Realita? A není pro mě v tuhle chvíli vzpomínka stará 20 let také jen virtuální? Nemám pocit, že při pohledu zpět vidím ty scény přehrávané z mých vzpomínek trochu jako ty malé kostičky v obraze? Znovu se dostávám k tomu, že mi některé věci připadají jako sen, jako že se nikdy neodehrály. Staly se tak dávno a já jsem tak moc jiný a přitom pořád stejný.
Ale není to nakonec tak trochu jedno? Nejsou mé řádky jen amatérským filozofováním? Není tím hlavním, že při pohledu zpátky mě vzpomínky nenaplňují smutkem nebo pocitem promarněného času?
Doufám, že jsme spolu přesně tam, kde máme být. A vlastně nemám pocit, že by nám ten věk v naší společné cestě nějak moc vadil. Když budeš dnes polonahá číst časopis na posteli, budu znovu, jako tenkrát, myslet jen na jedno.
To jen, že představení už je ve své druhé polovině a mně se tak moc líbí! Jen si už teď uvědomuji, že bude mít svůj konec a to vědomí mi trochu kazí radost. Ale neboj, znovu se zadívám do děje, zaberu se do postav, které se na plátně míhají, na emoce, které se mnou při tom sledování cloumají a zapomenu. Zapomenu, že jsme v druhé polovině…
Žádné komentáře:
Okomentovat