Tradiční letní šumavskou dovolenou, o které zde každý rok stále dokola píšu, letos vystřídaly Krkonoše a změna to byla docela veliká. Důvodem nebyla monotónnost stále stejného místa na Šumavě (od toho jsme Jihočeši, abychom něco takového, jako dovolenou 10x na stejném místě zvládli :-)), ale neexistence tábora. Letos se totiž konalo celosvětové setkání skautů Pathfinderů v Portugalsku a tak se tradiční tábor nestavěl. To nás nakonec donutilo využít kontaktů jednu horskou chatu v zapadlém koutě Jizerských hor a vyrazit vstříc dobrodružství na jizerských a krkonošských zelených svazích.
Krásné a docela málo frekventované místo bylo jednou z největších deviz. Sympatická chata obložená dřevem s dostatečným počtem záchodů a sprch byla opravdu jedním z největších rozdílů šumavských stanů s podsadou, vojenskou “koupelnou” v lese a latrínami. Na tyhle změny se dá opravdu rychle zvyknout :-). Další podstatnou novinkou, tedy alespoň pro mě, bylo neprobádané území. Ze Šumavy jsem zvyklý, že ji znám. Když někdo zmíní nějaké místo, nemusím třeba hned vědět všechny podrobnosti, ale většinou vím alespoň přibližnou vzdálenost, pozici na mapě a místa, která jsou v okolí. V Krkonoších jsem byl za svůj život mnohokrát (myšleno v desítkách), ale vždy v zimě! Znám Jizerky a Krkonoše jako místa lyžařských areálů a cest k nim, v létě jsem zde byl úplně poprvé! A tak pro mě bylo všechno nové, všechno pro mě bylo poprvé.
Opět jsme tu byli skoro ve stejném složení lidí, kteří mají rádi outdoorový svět a rádi pro něj obětují nějaké to pohodlí. S partou, ve které je nám dobře a ve které je dobře i našim dětem. Většinu z nich znám už dlouhá léta, víme o sobě a někdy spolu prožíváme veselé i smutné, co život přináší. Některé čerstvě dospělé znám od miminek, většina zná od miminek zase naše děti. Přes všechny naše odlišnosti je mi v této partě moc dobře a je pro mě vzácný čas sdílet s nimi ten jeden týden v roce, i když si to pořádně uvědomuji až teď, když píšu tyhle řádky.
První tři dny jsme vyráželi nahoru a výstupy byly často náročné a dlouhé. Ve středu jsme si řekli, že bychom si mohli ten výstup na hřebeny ulehčit a zbylý čas a energii využít na výlety po hřebenech. Následující dva dny jsme jeli na hřebeny z Míseček a Špindlerova Mlýna autobusem, o to více jsme si užívali krásu hřebenů, kde jsme se toulali a radovali se z výhledů a obzorů kolem nás. Verunka byla většinou s námi, na začátku týdne ji bolely kyčle, které se začínají při velkém zápřahu ozývat, zatímco Míša se většinou odděloval a chodil větší a náročnější túry ve společnosti teenagerů. A tak se stalo, že jsme seděli ve Dvořákově boudě a pochutnávali si na tamní sladké specialitě od Rettigové “Krkonošské sejkory” a Míša nám do toho posílal obrázky ze Sněžky, kterou právě dobyl.
Zvláštností byly předpovědi počasí, které nám neustále ukazovaly špatné počasí, a které se den za dnem neustále míjely s realitou - k naší velké radosti. Došlo tak i na blízké vesnické koupaliště, které nás svou čistotou a takovou tou hezkou obyčejností nadchlo.
Když jsme se vrátili, čekal mě docela klidný den v práci. Klidnější, než jsem předpokládal. Přesto jsem si připadal jako zavřený v kleci. Stýskalo se mi po horách. Najednou jsem měl pocit, že každá hodina v kanceláři je ztracenou hodinou mého života a trvalo pár dní, než jsem si chtě-nechtě zvykl.
Ale stýská se mi i teď. Už se těším, až do nějakých hor zase vyrazíme. Třeba jen na jeden den, třeba jen na jedno odpoledne.
Už to máme na příští týden naplánované...
Krásné a docela málo frekventované místo bylo jednou z největších deviz. Sympatická chata obložená dřevem s dostatečným počtem záchodů a sprch byla opravdu jedním z největších rozdílů šumavských stanů s podsadou, vojenskou “koupelnou” v lese a latrínami. Na tyhle změny se dá opravdu rychle zvyknout :-). Další podstatnou novinkou, tedy alespoň pro mě, bylo neprobádané území. Ze Šumavy jsem zvyklý, že ji znám. Když někdo zmíní nějaké místo, nemusím třeba hned vědět všechny podrobnosti, ale většinou vím alespoň přibližnou vzdálenost, pozici na mapě a místa, která jsou v okolí. V Krkonoších jsem byl za svůj život mnohokrát (myšleno v desítkách), ale vždy v zimě! Znám Jizerky a Krkonoše jako místa lyžařských areálů a cest k nim, v létě jsem zde byl úplně poprvé! A tak pro mě bylo všechno nové, všechno pro mě bylo poprvé.
Opět jsme tu byli skoro ve stejném složení lidí, kteří mají rádi outdoorový svět a rádi pro něj obětují nějaké to pohodlí. S partou, ve které je nám dobře a ve které je dobře i našim dětem. Většinu z nich znám už dlouhá léta, víme o sobě a někdy spolu prožíváme veselé i smutné, co život přináší. Některé čerstvě dospělé znám od miminek, většina zná od miminek zase naše děti. Přes všechny naše odlišnosti je mi v této partě moc dobře a je pro mě vzácný čas sdílet s nimi ten jeden týden v roce, i když si to pořádně uvědomuji až teď, když píšu tyhle řádky.
První tři dny jsme vyráželi nahoru a výstupy byly často náročné a dlouhé. Ve středu jsme si řekli, že bychom si mohli ten výstup na hřebeny ulehčit a zbylý čas a energii využít na výlety po hřebenech. Následující dva dny jsme jeli na hřebeny z Míseček a Špindlerova Mlýna autobusem, o to více jsme si užívali krásu hřebenů, kde jsme se toulali a radovali se z výhledů a obzorů kolem nás. Verunka byla většinou s námi, na začátku týdne ji bolely kyčle, které se začínají při velkém zápřahu ozývat, zatímco Míša se většinou odděloval a chodil větší a náročnější túry ve společnosti teenagerů. A tak se stalo, že jsme seděli ve Dvořákově boudě a pochutnávali si na tamní sladké specialitě od Rettigové “Krkonošské sejkory” a Míša nám do toho posílal obrázky ze Sněžky, kterou právě dobyl.
Zvláštností byly předpovědi počasí, které nám neustále ukazovaly špatné počasí, a které se den za dnem neustále míjely s realitou - k naší velké radosti. Došlo tak i na blízké vesnické koupaliště, které nás svou čistotou a takovou tou hezkou obyčejností nadchlo.
Když jsme se vrátili, čekal mě docela klidný den v práci. Klidnější, než jsem předpokládal. Přesto jsem si připadal jako zavřený v kleci. Stýskalo se mi po horách. Najednou jsem měl pocit, že každá hodina v kanceláři je ztracenou hodinou mého života a trvalo pár dní, než jsem si chtě-nechtě zvykl.
Ale stýská se mi i teď. Už se těším, až do nějakých hor zase vyrazíme. Třeba jen na jeden den, třeba jen na jedno odpoledne.
Už to máme na příští týden naplánované...
Žádné komentáře:
Okomentovat