Ani jsem se nenadál a je tu druhá polovina září. Babí léto jako malované. Rána studená až mrazivá, ale přes den teploty přes dvacet stupňů a sluníčko, které ještě nechce svůj boj úplně vzdát.
Léto jsme si užili až do poslední chvíle a ještě v půlce září se koupali v řece. Na konci srpna jsme dodrželi naší tradici, podívat se s Ivou do srdce prázdných Novohradských hor, jen na skok, vykoupat se, projít se, nasát tu atmosféru prázdné a turisty stále ještě nepoznané krajiny. A také jsme založili tradici novou. Přijali jsme pozvání a rozjeli se tak daleko, jak jsme snad ještě v naší zemi ještě nebyli - do Vsetína. Tam se konal už 9. ročník křesťanského festivalu UNITED a my nevěděli, kde nám hlava stojí. Neuvěřitelná smršť přednášek a workshopů, koncerty kapel nejrůznějších žánrů, divadlo, film, opravu jsme měli dilema, co dřív vidět a slyšet. Byli jsme tam jen s Míšou a Verunku nechali u našich, aby nepřišla o svou zamilovanou vesnickou pouť, kterou jsme žel nemohli stihnout, protože se obě akce kryly. Ale protože Verunce nebylo noc před poutí dobře a nás to trochu vystrašilo, skočili jsme do auta, oželeli večerní program končícího festivalu a v noci už usínali u našich. Pouť tedy byla společná, jak je zvykem, bylo to moc fajn a asi to tak mělo být.
Závěr srpna a začátek září je vždy ve znamení nacvičování divadla, se kterým stále pomáhám a který na jednu akci s osvědčeným týmem připravujeme. Už mám tenhle čas studenějších rán a chladnějších večerů spojený s dokončováním scénáře a později i s několikatýdenními zkouškami. A pokaždé si říkám, zda to mám zapotřebí a pokaždé, když se pak hraje a já vidím ten zázrak, jak slovo ožívá, odpovídám si, že to zapotřebí mám. Letos poprvé hrál i Míša a šlo mu to skvěle. Má zvučný hlas a určitě sebevědomější projev, než jsem v jeho věku měl já. Mám z něho radost a měl jsem radost, když divadlo skončilo a 200 lidí vytleskávalo herce, mezi nimiž byl i on. Najednou jsem měl takový bonusový pocit, že moje vložená energie má ještě další smysl, že jsem rád, že se toho může Míša účastnit. A to jsem nečekal, že nakonec budou lidé tleskat i mně, že mě herci pozvou dopředu a veřejně mi poděkují za ty všechny roky zpět, že mi veřejně popřejí i k narozeninám, protože přesně ten den jsem je měl. Byl jsem červený ve tvářích, zaskočený tím vším, ale dojatý. Bylo to od nich moc milé a udělalo mi to radost.
No a když jsem u toho divadla, Verunka za mnou byla několikrát, že chce v divadle také hrát a já jí několikrát musel říct, že je mi to líto, ale že v té hře není role pro holčičku jejího věku, a že si musí ještě počkat, až trochu doroste. Výsledkem bylo, že se nám děti přihlásily na divadelní kroužek přímo na základce, což je něco, co bych v jejich věku opravdu nedal. I když by mi to asi mnozí, kteří mě teď znají, nevěřili, v jejich věku jsem byl docela plachý a vystupování na veřejnosti pro mě bylo hodně stresující.
Asi by také stálo za zápis, jaký byl letos rozdíl mezi posledním dnem prázdnin a prvním dnem školy. Zatímco neděle byla stále letním dnem s vysokými teplotami vhodnými pro trávení volného času u řeky nebo na koupališti, studená fronta přišla přes noc a první školní den ráno se žáci a studenti vypravili do neutuchajícího deště a 13 stupňů. Na internetu kolovalo, že to nejsou kapky deště, ale slzy všech studujících a my museli měnit naše plány. Původní tradiční výlet do Krumlova se změnil na pohodovou procházku naším městem se zastavením v indické restauraci a po procházce ještě v místní útulné kavárně. Vím, že severské národy říkají, že není špatného počasí, jen špatného oblečení, ale myslím, že se tím uklidňují, aby dokázali žít tam, kde žijí. Já naopak tvrdím, že může být jak špastné počasí, tak špatné oblečení a pro své tvrzení mám spoustu osobních zkušeností.:-)
Léto jsme si užili až do poslední chvíle a ještě v půlce září se koupali v řece. Na konci srpna jsme dodrželi naší tradici, podívat se s Ivou do srdce prázdných Novohradských hor, jen na skok, vykoupat se, projít se, nasát tu atmosféru prázdné a turisty stále ještě nepoznané krajiny. A také jsme založili tradici novou. Přijali jsme pozvání a rozjeli se tak daleko, jak jsme snad ještě v naší zemi ještě nebyli - do Vsetína. Tam se konal už 9. ročník křesťanského festivalu UNITED a my nevěděli, kde nám hlava stojí. Neuvěřitelná smršť přednášek a workshopů, koncerty kapel nejrůznějších žánrů, divadlo, film, opravu jsme měli dilema, co dřív vidět a slyšet. Byli jsme tam jen s Míšou a Verunku nechali u našich, aby nepřišla o svou zamilovanou vesnickou pouť, kterou jsme žel nemohli stihnout, protože se obě akce kryly. Ale protože Verunce nebylo noc před poutí dobře a nás to trochu vystrašilo, skočili jsme do auta, oželeli večerní program končícího festivalu a v noci už usínali u našich. Pouť tedy byla společná, jak je zvykem, bylo to moc fajn a asi to tak mělo být.
Závěr srpna a začátek září je vždy ve znamení nacvičování divadla, se kterým stále pomáhám a který na jednu akci s osvědčeným týmem připravujeme. Už mám tenhle čas studenějších rán a chladnějších večerů spojený s dokončováním scénáře a později i s několikatýdenními zkouškami. A pokaždé si říkám, zda to mám zapotřebí a pokaždé, když se pak hraje a já vidím ten zázrak, jak slovo ožívá, odpovídám si, že to zapotřebí mám. Letos poprvé hrál i Míša a šlo mu to skvěle. Má zvučný hlas a určitě sebevědomější projev, než jsem v jeho věku měl já. Mám z něho radost a měl jsem radost, když divadlo skončilo a 200 lidí vytleskávalo herce, mezi nimiž byl i on. Najednou jsem měl takový bonusový pocit, že moje vložená energie má ještě další smysl, že jsem rád, že se toho může Míša účastnit. A to jsem nečekal, že nakonec budou lidé tleskat i mně, že mě herci pozvou dopředu a veřejně mi poděkují za ty všechny roky zpět, že mi veřejně popřejí i k narozeninám, protože přesně ten den jsem je měl. Byl jsem červený ve tvářích, zaskočený tím vším, ale dojatý. Bylo to od nich moc milé a udělalo mi to radost.
No a když jsem u toho divadla, Verunka za mnou byla několikrát, že chce v divadle také hrát a já jí několikrát musel říct, že je mi to líto, ale že v té hře není role pro holčičku jejího věku, a že si musí ještě počkat, až trochu doroste. Výsledkem bylo, že se nám děti přihlásily na divadelní kroužek přímo na základce, což je něco, co bych v jejich věku opravdu nedal. I když by mi to asi mnozí, kteří mě teď znají, nevěřili, v jejich věku jsem byl docela plachý a vystupování na veřejnosti pro mě bylo hodně stresující.
Asi by také stálo za zápis, jaký byl letos rozdíl mezi posledním dnem prázdnin a prvním dnem školy. Zatímco neděle byla stále letním dnem s vysokými teplotami vhodnými pro trávení volného času u řeky nebo na koupališti, studená fronta přišla přes noc a první školní den ráno se žáci a studenti vypravili do neutuchajícího deště a 13 stupňů. Na internetu kolovalo, že to nejsou kapky deště, ale slzy všech studujících a my museli měnit naše plány. Původní tradiční výlet do Krumlova se změnil na pohodovou procházku naším městem se zastavením v indické restauraci a po procházce ještě v místní útulné kavárně. Vím, že severské národy říkají, že není špatného počasí, jen špatného oblečení, ale myslím, že se tím uklidňují, aby dokázali žít tam, kde žijí. Já naopak tvrdím, že může být jak špastné počasí, tak špatné oblečení a pro své tvrzení mám spoustu osobních zkušeností.:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat