Leden se přesunul do své druhé poloviny a já si jen matně vzpomínám, že byly kdysi časy, ve kterých jsem řešil, zda půjdu do práce ještě před Vánoci. Ano, jsem dál doma. Stále. Pořád. Někdy jsem v pohodě. A někdy v pohodě nejsem.
Zrovna včera pro mě byl dost zásadní den, protože jsem byl na magnetické rezonanci, která ukáže, co se mnou bude. Tomu vyšetření předcházelo takzvané čištění, které zná každý, kdo se někdy připravoval na kolonoskopii (vyšetření tlustého střeva) nebo třeba magnetickou rezonanci, která se týká střev. A myslím, že ten, kdo to zažil, mi dá za pravdu, že se na tento zážitek nezapomíná. 3 nebo 4 litry projímadla vás dostatečně zabaví na celé odpoledne. Nejde jen o běhání na záchod, ale o nutnost do sebe ty litry nedobrého a nepříjemného patoku dostat. Když jsem je pil na konci listopadu, kdy jsem se na kolonoskopii připravoval, bojoval jsem ke konci s tím, abych tekutinu nevyzvracel. To by byl průšvih, protože cílem je dostat tekutinu v potřebném množství do střev, a tohle by byla komplikace, která by se špatně napravovala. Stál jsem tehdy opřený o stěnu naší koupelny, zhluboka dýchal, snažil se myslet na něco jiného, bílý jako stěna, narovnaný, hlavně se nepředklánět, a potlačoval jsem všechny ty pocity, které na člověka na začátku zvracení přicházejí. Nakonec jsem to vybojoval a všechno dopil.
Teď jsem se k tomu samému vrátil po dvou měsících a ty paměťové stopy v mém mozku byly ještě příliš čerstvé a zachovalé. Při přípravě roztoku stačilo vysypat pytlík s projímadlem do sklenice a odér, který můj nos nasál, moje hlava ihned poznala a poslala mi signál, kdy jsem se otřásl znechucením. A to jsem ještě nezačal pít…
Nakonec to nějak šlo, vždy to nějak jde, a já moc dobře vím, že to je jen taková nepříjemnost, že nějaké pití roztoku, který je hnusný, není vlastně nic tak hrozného, je to spíše příběh pro blog, taková zajímavost, sonda do mého života pro někoho, kdo to nebude muset ochutnat ani jednou za celý život, zatímco já, klikař, si to dám na konci jara znovu. Možná si vlastně dávám za vás, aby byla zachována rovnováha ve vesmíru. :-)
Když jsem přišel před sedmou na magnetickou rezonanci do čekárny, do čtvrt na 8 se tam nikdo neukázal. Ptal jsem se jednoho pána, který tam seděl, a ten mi řekl, že když přišel chvilku přede mnou, byla tam sestra, která někam odešla. Velký nápis, kde se několika větami psalo, že všechny časy objednávek jsou pouze orientační, znamenal vlastně zaručení beztrestnosti personálu, kdyby se ukázal třeba až po obědě. Zůstal jsem v klidu, nikam přece nechvátám, jen jedna myšlenka mi bloumala hlavou. Narozdíl od druhých, se v mém případě skenují moje střeva, a to znamená další pití tekutiny, která mi je naplní. Měl jsem na to pití mít právě onu hodinu před skenem. Někdy v 7:20 se objevila sestra, které jsem předal papíry a oznámil předmět skenování. V 7:30 přišla a přinesla mi litr teplé tekutiny, kterou jsem měl do sebe dostat místo za hodinu, jen za půl. Litr, řeknete si, co to je. A máte pravdu! Vypít litr tekutiny za půl hodiny není problém. Ale po tom předchozím večeru, kdy už od oběda nic nejíte a pak jen pijete, je litr teplé vody za půl hodiny kratochvíle, kterou byste si nechali opravdu raději ujít.
Když mě Iva po další hodině a půl u nemocnice vyzvedla a já měl ten tunel za sebou, bylo mi na zvracení a Iva mi nabídla, že mi skočí koupit rohlík. Rohlík! Asi si už nikdo neuvědomuje, jak úžasnou věcí takový obyčejný rohlík je. A jak fantastické je, že je suchý. Bez tekutiny. Že je dobrý i bez toho, abyste k němu museli něco zapíjet. Vím, že mi rozumí malé děti, pro které je v kočárku často rohlík vrcholem blaha, ale já jsem si ho znovu zamiloval a začal se radovat z maličkostí a obyčejností, jakým pro nás rohlík dozajista je, stejně jako to batole se šťastným výrazem. :-)
Zrovna včera pro mě byl dost zásadní den, protože jsem byl na magnetické rezonanci, která ukáže, co se mnou bude. Tomu vyšetření předcházelo takzvané čištění, které zná každý, kdo se někdy připravoval na kolonoskopii (vyšetření tlustého střeva) nebo třeba magnetickou rezonanci, která se týká střev. A myslím, že ten, kdo to zažil, mi dá za pravdu, že se na tento zážitek nezapomíná. 3 nebo 4 litry projímadla vás dostatečně zabaví na celé odpoledne. Nejde jen o běhání na záchod, ale o nutnost do sebe ty litry nedobrého a nepříjemného patoku dostat. Když jsem je pil na konci listopadu, kdy jsem se na kolonoskopii připravoval, bojoval jsem ke konci s tím, abych tekutinu nevyzvracel. To by byl průšvih, protože cílem je dostat tekutinu v potřebném množství do střev, a tohle by byla komplikace, která by se špatně napravovala. Stál jsem tehdy opřený o stěnu naší koupelny, zhluboka dýchal, snažil se myslet na něco jiného, bílý jako stěna, narovnaný, hlavně se nepředklánět, a potlačoval jsem všechny ty pocity, které na člověka na začátku zvracení přicházejí. Nakonec jsem to vybojoval a všechno dopil.
Teď jsem se k tomu samému vrátil po dvou měsících a ty paměťové stopy v mém mozku byly ještě příliš čerstvé a zachovalé. Při přípravě roztoku stačilo vysypat pytlík s projímadlem do sklenice a odér, který můj nos nasál, moje hlava ihned poznala a poslala mi signál, kdy jsem se otřásl znechucením. A to jsem ještě nezačal pít…
Nakonec to nějak šlo, vždy to nějak jde, a já moc dobře vím, že to je jen taková nepříjemnost, že nějaké pití roztoku, který je hnusný, není vlastně nic tak hrozného, je to spíše příběh pro blog, taková zajímavost, sonda do mého života pro někoho, kdo to nebude muset ochutnat ani jednou za celý život, zatímco já, klikař, si to dám na konci jara znovu. Možná si vlastně dávám za vás, aby byla zachována rovnováha ve vesmíru. :-)
Když jsem přišel před sedmou na magnetickou rezonanci do čekárny, do čtvrt na 8 se tam nikdo neukázal. Ptal jsem se jednoho pána, který tam seděl, a ten mi řekl, že když přišel chvilku přede mnou, byla tam sestra, která někam odešla. Velký nápis, kde se několika větami psalo, že všechny časy objednávek jsou pouze orientační, znamenal vlastně zaručení beztrestnosti personálu, kdyby se ukázal třeba až po obědě. Zůstal jsem v klidu, nikam přece nechvátám, jen jedna myšlenka mi bloumala hlavou. Narozdíl od druhých, se v mém případě skenují moje střeva, a to znamená další pití tekutiny, která mi je naplní. Měl jsem na to pití mít právě onu hodinu před skenem. Někdy v 7:20 se objevila sestra, které jsem předal papíry a oznámil předmět skenování. V 7:30 přišla a přinesla mi litr teplé tekutiny, kterou jsem měl do sebe dostat místo za hodinu, jen za půl. Litr, řeknete si, co to je. A máte pravdu! Vypít litr tekutiny za půl hodiny není problém. Ale po tom předchozím večeru, kdy už od oběda nic nejíte a pak jen pijete, je litr teplé vody za půl hodiny kratochvíle, kterou byste si nechali opravdu raději ujít.
Když mě Iva po další hodině a půl u nemocnice vyzvedla a já měl ten tunel za sebou, bylo mi na zvracení a Iva mi nabídla, že mi skočí koupit rohlík. Rohlík! Asi si už nikdo neuvědomuje, jak úžasnou věcí takový obyčejný rohlík je. A jak fantastické je, že je suchý. Bez tekutiny. Že je dobrý i bez toho, abyste k němu museli něco zapíjet. Vím, že mi rozumí malé děti, pro které je v kočárku často rohlík vrcholem blaha, ale já jsem si ho znovu zamiloval a začal se radovat z maličkostí a obyčejností, jakým pro nás rohlík dozajista je, stejně jako to batole se šťastným výrazem. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat