Leden skončil, únor začal a já jsem stále doma. Zima pořádně nepřichází, u nás na jihu je skoro výjimkou, že v noci vůbec mrzne, ale počasí je často nevlídné, větrné a já si připadám, jako medvěd, který zalezl na zimu do svého kutlochu a vyleze až s prvními jarními paprsky. Jindy jsou teploty abnormálně vysoké, třeba teď v 6 hodin ráno je právě 10 stupňů nad nulou, a tak to na to jaro někdy dost vypadá. No, popravdě řečeno doufám, že vylezu dříve než na jaře…myslím opravdovém jaře....
Máme za sebou nemoci dětí, protože je opět doba všemožných viróz a chřipek, televize je plná čínského koronaviru, a tak je tohle takové zajímavé období, kdy děti nosí rodičům domů ze školy nejenom známky a ze školky nejen výkresy. Období, které by si všichni rodiče nechali s radostí ujít. První byl Míša, který minulou středu zavolal ze školy, že se necítí dobře a že by rád jel domů. Únava, bolest kloubů, vysoká horečka … během pár hodin bylo jasné, že jde buď o nějakou virózu nebo přímo o letošní chřipku. Když teploty rostly i druhý a třetí den, bylo jasné, že jde o to druhé. Nejprve jsem byl hodně nervózní, přemýšlel, zda nepojedu někam k našim. Bál jsem se, že chřipku chytím. Ne, že bych ji nepřežil, ale za dva dny mě čekalo klíčové vyšetření magnetické rezonance a představa, že ho prošvihnu, mě nervovala. Čekal jsem na něj hodně dlouho a bez něj bych se do práce vracel hodně naslepo, s možnou vidinou, že se z práce zase vrátím zpátky do postele. Ale zvládli jsme Míšovu chřipku i následnou Verunky virózu, používali oddělené záchody, roušky, dezinfikovali kliky, myli ruce a nepřicházeli do kontaktu, jak to jen šlo. Míša stonal ve stejném domě, přitom jsem ho 4 dny neviděl a spolu jsme si volali jen telefonem. Díky Ivance, která mu zajišťovala servis, se nám povedlo se nenakazit. Navzdory mým práškům, které mi snižují imunitu.
Výsledky z rezonance už mám, a vypadá to, že se už brzy vrátím do toho bláznivého a rychle jedoucího světa, který kolem mě sviští. Trochu se po těch skoro třech měsících bojím, trochu se těším. Případný chirurgický zásah se zatím odkládá, vypadá to, že jsem se uzdravil a poslední, co v tuhle chvíli chci řešit, je otázka “na jak dlouho”. Jsem rád za každý měsíc, za každý rok. Kéž by jich bylo co nejvíce...
Máme za sebou nemoci dětí, protože je opět doba všemožných viróz a chřipek, televize je plná čínského koronaviru, a tak je tohle takové zajímavé období, kdy děti nosí rodičům domů ze školy nejenom známky a ze školky nejen výkresy. Období, které by si všichni rodiče nechali s radostí ujít. První byl Míša, který minulou středu zavolal ze školy, že se necítí dobře a že by rád jel domů. Únava, bolest kloubů, vysoká horečka … během pár hodin bylo jasné, že jde buď o nějakou virózu nebo přímo o letošní chřipku. Když teploty rostly i druhý a třetí den, bylo jasné, že jde o to druhé. Nejprve jsem byl hodně nervózní, přemýšlel, zda nepojedu někam k našim. Bál jsem se, že chřipku chytím. Ne, že bych ji nepřežil, ale za dva dny mě čekalo klíčové vyšetření magnetické rezonance a představa, že ho prošvihnu, mě nervovala. Čekal jsem na něj hodně dlouho a bez něj bych se do práce vracel hodně naslepo, s možnou vidinou, že se z práce zase vrátím zpátky do postele. Ale zvládli jsme Míšovu chřipku i následnou Verunky virózu, používali oddělené záchody, roušky, dezinfikovali kliky, myli ruce a nepřicházeli do kontaktu, jak to jen šlo. Míša stonal ve stejném domě, přitom jsem ho 4 dny neviděl a spolu jsme si volali jen telefonem. Díky Ivance, která mu zajišťovala servis, se nám povedlo se nenakazit. Navzdory mým práškům, které mi snižují imunitu.
Výsledky z rezonance už mám, a vypadá to, že se už brzy vrátím do toho bláznivého a rychle jedoucího světa, který kolem mě sviští. Trochu se po těch skoro třech měsících bojím, trochu se těším. Případný chirurgický zásah se zatím odkládá, vypadá to, že jsem se uzdravil a poslední, co v tuhle chvíli chci řešit, je otázka “na jak dlouho”. Jsem rád za každý měsíc, za každý rok. Kéž by jich bylo co nejvíce...
Žádné komentáře:
Okomentovat