Maturitní ples. Co se vám vybaví, když někdo řekne tato dvě slova? Kolik pocitů a emocí, kolik okamžiků, kolik vzpomínek?
Ale pozor, každému určitě přijde na mysl to, v jaké roli se na tzv. maturáku ocitl. V roli maturanta nebo v roli návštěvy? A jaké návštěvy? To je přece obrovský rozdíl! Zaleží na tom, zda právě šerpují vaší dceru nebo syna, zda šerpují vašeho bráchu nebo dokonce vaši studentskou lásku. Mnoho z nás si také vyzkoušelo na maturácích rolí více. Jako dítě jste možná šli na maturák vašemu sourozenci nebo bratranci, potom možná jako návštěva vašich teenage kamarádů, pak ten nejlepší maturák ze všech - ten vlastní, a pak maturáky všech vašich příbuzných a kamarádů, kterým děti neuvěřitelně rychle dorostly, vy ty děti znáte od malička a oni se teď blíží nepochopitelně ke konci středoškolského studia.
Nedávno jsem na jednom takovém maturáku byl. Nutno říct, že v průměru zažívám jeden maturák za rok. Někdy, spíše výjimečně, mám roční pauzu. Dokážu tím pádem docela dobře zhodnotit, jak se od toho našeho maturáku svět změnil, a s ním se změnily i maturitní plesy. Vystoupení profesionálních tanečníků, najatí poradci pro nástupy, vizuální technika, videomedailonky při šerpování a mnohaminutová třídní videa jsou takové třešničky, které jsme my neměli. Ale to hlavní, to zůstává. Ty rozzářené oči maturantů, ty jsou stejné jako ty naše. Jejich pohled je až nakažlivý. Ta jiskra v oku, ta radost a rozechvění, to je obrovská věc a nesmí se nijak snižovat a ničit připomínáním budoucích strachů a neúspěchů. Na tu jiskru má každý maturant právo. Tohle je přesně ten věk, kdy nám patřil a jim patří celý svět. Kdy je budoucnost otevřená a nabízí milion možností, jak život prožít, milion míst, která na ně čekají, milion lidí, se kterými se mohou seznámit. Vše je otevřené, plné možností a oni jsou plní energie, která jen čeká na to, až ji pustí ven a vydají se do toho úžasného a nekonečného světa.
Když jsem se s Ivou vyfotil s maturantkou Magdičkou, kterou jsme jako miminko chovali v náručí, podíval jsem se po chvíli u stolu, zda fotka není rozmazaná. Když jsem se uviděl, musel jsem se viditelně pousmát. Nepoznával jsem se. Někdy se mi to stává. Rozdíl mezi tím, jak se cítím uvnitř a jak vypadám navenek se neustále zvětšuje. Dívám se na chlapa s vousy, který mi někoho připomíná. Připomíná mi více mého tátu, zvlášť z mých vzpomínek z dětství. Teď si uvědomuji, že na mém maturáku byl můj táta jen o pár let starší, než jsem teď já. A tak vidím sebe staršího, než se cítím a všechny maturanty kolem sebe zase mladší, než se cítí oni.
Dívám se kolem sebe a neubráním se vzpomínkám. Neuvěřitelné, kolik je to už let. Bylo to nedávno i dávno zároveň. Je těžké nepodléhat nostalgii, když stojím v tom samém sálu, ve kterém se odehrával i náš maturitní ples!
A tak tam stojím, je mi osmnáct a ten večer je opravdu náš. Patří nám ten večer, ta pozornost, ta důležitost. Ano, připadáme si tak důležití. Jako bychom měli být generací, která celý svět změní ke svému obrazu. Připadáme si dospěle. Nehrajeme si na to, opravdu to tak cítíme. Tenhle večer je tak trochu všechno dovoleno. Je to takový závdavek pocitu dospělosti, který pak zažíváme po maturitě. Je to taková ochutnávka z nezávislosti, na kterou se tak těším. Je v tom také trochu strachu z maturity, kterou mi přijde nemožné udělat. A tak se zaposloucháme do hudby a tancujeme společně a najednou víme, že jsme si všichni bližší, než jsme si připouštěli. A taky víme, že tohle už se nebude nikdy opakovat, protože maturák je jen jeden a my už se takhle nikdy v životě nesejdeme. Kdo ví, kde každý z nás jednou skončí.
Ale pryč se smutnými myšlenkami! Kdo by na ně byl dneska zvědavý. Život je přece celý před námi a svět patří nám!
Ale pozor, každému určitě přijde na mysl to, v jaké roli se na tzv. maturáku ocitl. V roli maturanta nebo v roli návštěvy? A jaké návštěvy? To je přece obrovský rozdíl! Zaleží na tom, zda právě šerpují vaší dceru nebo syna, zda šerpují vašeho bráchu nebo dokonce vaši studentskou lásku. Mnoho z nás si také vyzkoušelo na maturácích rolí více. Jako dítě jste možná šli na maturák vašemu sourozenci nebo bratranci, potom možná jako návštěva vašich teenage kamarádů, pak ten nejlepší maturák ze všech - ten vlastní, a pak maturáky všech vašich příbuzných a kamarádů, kterým děti neuvěřitelně rychle dorostly, vy ty děti znáte od malička a oni se teď blíží nepochopitelně ke konci středoškolského studia.
Nedávno jsem na jednom takovém maturáku byl. Nutno říct, že v průměru zažívám jeden maturák za rok. Někdy, spíše výjimečně, mám roční pauzu. Dokážu tím pádem docela dobře zhodnotit, jak se od toho našeho maturáku svět změnil, a s ním se změnily i maturitní plesy. Vystoupení profesionálních tanečníků, najatí poradci pro nástupy, vizuální technika, videomedailonky při šerpování a mnohaminutová třídní videa jsou takové třešničky, které jsme my neměli. Ale to hlavní, to zůstává. Ty rozzářené oči maturantů, ty jsou stejné jako ty naše. Jejich pohled je až nakažlivý. Ta jiskra v oku, ta radost a rozechvění, to je obrovská věc a nesmí se nijak snižovat a ničit připomínáním budoucích strachů a neúspěchů. Na tu jiskru má každý maturant právo. Tohle je přesně ten věk, kdy nám patřil a jim patří celý svět. Kdy je budoucnost otevřená a nabízí milion možností, jak život prožít, milion míst, která na ně čekají, milion lidí, se kterými se mohou seznámit. Vše je otevřené, plné možností a oni jsou plní energie, která jen čeká na to, až ji pustí ven a vydají se do toho úžasného a nekonečného světa.
Když jsem se s Ivou vyfotil s maturantkou Magdičkou, kterou jsme jako miminko chovali v náručí, podíval jsem se po chvíli u stolu, zda fotka není rozmazaná. Když jsem se uviděl, musel jsem se viditelně pousmát. Nepoznával jsem se. Někdy se mi to stává. Rozdíl mezi tím, jak se cítím uvnitř a jak vypadám navenek se neustále zvětšuje. Dívám se na chlapa s vousy, který mi někoho připomíná. Připomíná mi více mého tátu, zvlášť z mých vzpomínek z dětství. Teď si uvědomuji, že na mém maturáku byl můj táta jen o pár let starší, než jsem teď já. A tak vidím sebe staršího, než se cítím a všechny maturanty kolem sebe zase mladší, než se cítí oni.
Dívám se kolem sebe a neubráním se vzpomínkám. Neuvěřitelné, kolik je to už let. Bylo to nedávno i dávno zároveň. Je těžké nepodléhat nostalgii, když stojím v tom samém sálu, ve kterém se odehrával i náš maturitní ples!
A tak tam stojím, je mi osmnáct a ten večer je opravdu náš. Patří nám ten večer, ta pozornost, ta důležitost. Ano, připadáme si tak důležití. Jako bychom měli být generací, která celý svět změní ke svému obrazu. Připadáme si dospěle. Nehrajeme si na to, opravdu to tak cítíme. Tenhle večer je tak trochu všechno dovoleno. Je to takový závdavek pocitu dospělosti, který pak zažíváme po maturitě. Je to taková ochutnávka z nezávislosti, na kterou se tak těším. Je v tom také trochu strachu z maturity, kterou mi přijde nemožné udělat. A tak se zaposloucháme do hudby a tancujeme společně a najednou víme, že jsme si všichni bližší, než jsme si připouštěli. A taky víme, že tohle už se nebude nikdy opakovat, protože maturák je jen jeden a my už se takhle nikdy v životě nesejdeme. Kdo ví, kde každý z nás jednou skončí.
Ale pryč se smutnými myšlenkami! Kdo by na ně byl dneska zvědavý. Život je přece celý před námi a svět patří nám!
Žádné komentáře:
Okomentovat