Psáno ve čtvrtek 27. února
Tento týden začali ráno zpívat ptáci. Člověk otevře oči a už kolem páté nebo před šestou slyší takové to známé trylkování a prozpěvování, které v létě považujeme za samozřejmé a normální, a které v létě už ani neslyšíme. Mám z toho každý den radost.
Dneska začínám třetí týden v práci. Před 14 dny ukončená nemocenská začíná v mém podvědomí vypadat jako něco, co se stalo kdysi dávno a na co chci zapomenout. První dny byly náročnější, byl jsem hodně unavený, a chodil jsem si po práci lehnout. Další dny si to tak nějak sedlo a já se teď cítím dobře, plný radosti a vděčnosti z normálního života. Opatrně plánuji blízkou budoucnost. Snažím se hledat nějakou větší rovnováhu, snažím si hledat své hranice, a tak se mi podařilo odmítnout dvě akce, které by byly hodně vyčerpávající a přijmout pro nejbližší čas jen jednu, která je pro mě zároveň výzvou a uvidíme, jak to dopadne. Moc rád o tom sem potom napíšu...
V naší rodince se děje pořád něco, tento týden jsme odevzdali přihlášky na Míšovu střední školu a budeme doufat, že všechno vyjde, jak má a on se dostane na školu, na kterou se dostat má a ideálně i chce. Zaplatili jsme mu kurzy přípravy a jsme moc rádi za dědu - matikáře, který s ním pravidelně počítá a pomáhá mu s matematikou. Scio testy, ze kterých se mi protáčí panenky, mu z češtiny nedělají vůbec takové problémy jako z matematiky, takže se s tím pere a snaží se, za naší motivace, skoro každý den počítat a procházet nové příklady.
Planeta se ohřívá a neklamným znamením jsou jehnědy na naší lísce už od konce ledna a vykvetlé krokusy a sněženky už v půlce února. Zima skončila, oznamují média a teploty nad 10 stupňů se stávají něčím normálním. Samozřejmě jsou zde obavy ze sucha, které určitě bude, a také ze všech možný potvor a škůdců, kteří letos vůbec nezmrzli. Obavy jsme měli i z vichřice, která se přes nás přehnala, tentokrát jí říkali více jmény a u nás se vžilo jméno Sabina. Vítr dosahující v nárazech skoro 100 km/h není u nás úplně obvyklý a já se bál, že nám to poničí pergolu a střechu a tak. Už po páté hodině ráno jsme se sešli s Míšou na chodbě, oba jsme nemohli spát v tom kvílení a skřípání a praskání, které se ozývalo. A tak jsme se báli spolu a bylo nám spolu v tom hukotu lépe. Holky, pro nás nepochopitelně, v klidu spaly. To byly hlavní výherkyně celé události, protože se nakonec nic nestalo, všechno vydrželo a my byli rádi, že je to za námi.
Ale člověk by se pořád jenom bál a já se snažím nebát. A to je ještě těžší kvůli blížícímu se koronaviru, který se z Číny za ty dva měsíce postupně rozšiřuje celým světem, jsou toho plné zprávy, a člověk má skoro pocit, že se blíží mor. Tak uvidíme, co nás čeká a co nemine. Doufáme a upínáme se k věcem, které nás přesahují, protože na naše pozemské jistoty se můžeme čím dál tím méně spolehnout...
Dneska začínám třetí týden v práci. Před 14 dny ukončená nemocenská začíná v mém podvědomí vypadat jako něco, co se stalo kdysi dávno a na co chci zapomenout. První dny byly náročnější, byl jsem hodně unavený, a chodil jsem si po práci lehnout. Další dny si to tak nějak sedlo a já se teď cítím dobře, plný radosti a vděčnosti z normálního života. Opatrně plánuji blízkou budoucnost. Snažím se hledat nějakou větší rovnováhu, snažím si hledat své hranice, a tak se mi podařilo odmítnout dvě akce, které by byly hodně vyčerpávající a přijmout pro nejbližší čas jen jednu, která je pro mě zároveň výzvou a uvidíme, jak to dopadne. Moc rád o tom sem potom napíšu...
V naší rodince se děje pořád něco, tento týden jsme odevzdali přihlášky na Míšovu střední školu a budeme doufat, že všechno vyjde, jak má a on se dostane na školu, na kterou se dostat má a ideálně i chce. Zaplatili jsme mu kurzy přípravy a jsme moc rádi za dědu - matikáře, který s ním pravidelně počítá a pomáhá mu s matematikou. Scio testy, ze kterých se mi protáčí panenky, mu z češtiny nedělají vůbec takové problémy jako z matematiky, takže se s tím pere a snaží se, za naší motivace, skoro každý den počítat a procházet nové příklady.
Planeta se ohřívá a neklamným znamením jsou jehnědy na naší lísce už od konce ledna a vykvetlé krokusy a sněženky už v půlce února. Zima skončila, oznamují média a teploty nad 10 stupňů se stávají něčím normálním. Samozřejmě jsou zde obavy ze sucha, které určitě bude, a také ze všech možný potvor a škůdců, kteří letos vůbec nezmrzli. Obavy jsme měli i z vichřice, která se přes nás přehnala, tentokrát jí říkali více jmény a u nás se vžilo jméno Sabina. Vítr dosahující v nárazech skoro 100 km/h není u nás úplně obvyklý a já se bál, že nám to poničí pergolu a střechu a tak. Už po páté hodině ráno jsme se sešli s Míšou na chodbě, oba jsme nemohli spát v tom kvílení a skřípání a praskání, které se ozývalo. A tak jsme se báli spolu a bylo nám spolu v tom hukotu lépe. Holky, pro nás nepochopitelně, v klidu spaly. To byly hlavní výherkyně celé události, protože se nakonec nic nestalo, všechno vydrželo a my byli rádi, že je to za námi.
Ale člověk by se pořád jenom bál a já se snažím nebát. A to je ještě těžší kvůli blížícímu se koronaviru, který se z Číny za ty dva měsíce postupně rozšiřuje celým světem, jsou toho plné zprávy, a člověk má skoro pocit, že se blíží mor. Tak uvidíme, co nás čeká a co nemine. Doufáme a upínáme se k věcem, které nás přesahují, protože na naše pozemské jistoty se můžeme čím dál tím méně spolehnout...
Žádné komentáře:
Okomentovat