Ludas page

Už dlouho chci napsat o jedné události, která ovlivnila a ovlivňuje naší rodinu. A to docela hodně! :-)

Verunka je odjakživa milovnice zvířat všeho druhu. Od mala je sice opatrná na všechny pachy a nehygienická chování lidí okolo ní a nezúčastněný pozorovatel by asi řekl, že je někdy až přeopatrná. Ale pozor, jakmile jde o zvířata. To jde všechno stranou. Když jde o zvířátka, není problém ani s jejich výměšky, ani s hnojem  a různými pachy. 

Od malička jsme jako rodiče pod Verunky konstantním tlakem a snažíme se odolávat neustálým prosbám o pořízení domácího zvířete. Tyto prosby jsme se snažili odstínit křečkem, po té pravidelnými návštěvami jezdecké školy s péčí o koně a stádem oveček u babičky. Minulý rok si Verunka bez našeho vědomí domluvila venčení nějakého pejska z naší čtvrti, kterého brala k mému překvapení do domu (mého domu!! :-)).

S Ivankou jsme měli domluvu, že až jednou odejdou děti z domu, pořídíme si kočku. Už jednou si nás jedna kočka našla, to jsme ještě bydleli po svatbě v zahradním domku. Oba dva máme kočky rádi. A tak jsme našim dvěma dětem v žertu odpovídali, že zvířátka zatím nechceme, protože doma už dvě máme. A vážně pak dodávali, že by to bylo při našem cestování velmi komplikované.

A pak přišel covid. Byli jsme měsíce zavření a toulali se spolu po výletech. A povídali si. A hledali nějaké optimistické podněty. A došlo na zvířátka a pak na kočky, ty nejsou tak náročné, a když člověk cestuje, zůstávají doma. K nelibosti rodiny jsem nastínil problémy, které z toho plynou a které je třeba vyřešit. Jako například jejich nezávislé bydlení, které by fungovalo, i když nebudeme doma a dům bude zavřený. Všichni byli nadšení a začali hledat chytrá i méně chytrá řešení. A tak jsme během několika měsíců vyřešili teoreticky všechny otázky a přesunuli se k tomu praktickému. Kontaktovali na vsi tetu, kde se očekávala koťata, kontaktovali truhláře na výrobu domečku a začali se švagrem vymýšlet, jak prorazit tlusté stěny garáže a vyřešit hladký průchod.

Když jsme tetě řekli, že chceme kočičku s bydlením mimo dům, aby byla více méně nezávislá během naší nepřítomnosti, silně nám doporučovala, ať si vezmeme kočky dvě. Vytřeštil jsem oči. “Vždyť přemýšlím, zda si vzít kočku vůbec - jednu, natož dvě!” Ale argumenty ohledně samoty a stesku malé kočičky při naší nepřítomnosti dávaly smysl.

Na konci května jsme dojeli k tetě a dvě černobílá koťátka se uvelebila v náručí Verunky a Míši a bylo rozhodnuto. I když jsme si s Ivou představovali úplně jiné barvy, tyhle black&white koťátka si tak trochu, jak to u koček bývá, našla spíše nás. Obě mají japonská jména Yuki a Niko a teď už si moc nedovedeme představit, že bychom je neměli, nebo že bychom měli jiná.

No a jak to bylo dál? V první polovině července jsme si je přivezli. Malá hravá koťat, která poznávala svět a postupně rozšiřovala své teritorium. Po pár dnech si troufli vejít na trávník. Za 14 dní kolem domu a za měsíc pochodovali na přední zídce. Dneska se nám to zdá už dávno, přestože jsou kočky stále hravé, jsou to už velké maciny, které čekají trpělivě za balkónovými dveřmi, až je pustíme do tepla a trpělivě u nich čekají, když chtějí jít ven na záchod nebo se proběhnout. Když jsme pryč nebo v noci, tráví čas ve svém domečku. A opravdu platí, že kočky nechováme, ale že žijí s námi. Mohli bychom hodiny vyprávět o tom, jak je každá jiná svou povahou a jak moc jsme se už díky nim nasmáli, ale to si nechám zase na jindy.

Teď už stačí jen říct, že už většinou nejsme v domečku ve čtyřech, ale v šesti … a je nám tam dobře.