Ludas page

Zkusím spojit dvě události, na první pohled nespojitelné …

Vrátili jsme se z dovolené na horách, kam jsme se po třech letech konečně zase podívali. Dlouho plánovaný pobyt, na který jsme nakonec málem nejeli. Iva totiž měla najednou spoustu práce, divné práce, nečekané práce. 

Měli jsme to nejlepší počasí, jaké jsme kdy v Jizerských horách zažili a k tomu běžky, které jsme si na tento rok pořídili. Děti jsou už tak velké, že nepotřebují hlídat, jsou to už více naši parťáci. Lyžování bylo přesně takové, jaké mají všichni rádi. Naprosté azuro, teplota malinko pod nulou, ale na slunci teplo a málo lidí. Když jsem v rychlosti hranil v carvingovém oblouku na utaženém “manšestru”, myslel jsem, že nadšením vybouchnu. Když jsme vzali běžky a šli prázdným lesem, zastavili se na vyhlášené horské boudě a dali si dobré kafe a domácí borůvkový koláč, nemohli jsme si přát více. Přesto se všem hůře spalo, každý sáhnul hned po probuzení po telefonu, aby viděl nejnovější zprávy a velká část všech hovorů se točila kolem jednoho tématu. Stejně tak bylo divné, že i když si Iva užívala lyžování, cesty nahoru na lanovce využívala k telefonování a zařizování.

Když jsme jeli nahoru na sedačce, díval jsem se pod sebe na lyžující lidi s drahým lyžařským vybavení, na lidi sedící před všemi stánky, kavárnami a hospodami, opalující se, smějící se a popíjející kávu, pivo nebo colu, vzpomněl jsem si na jednu procházku. Šli jsme na Šumavě po bývalé hranici s tehdy západním Německem. Nyní v Evropské unii nikdo neřeší, zda jdu na té nebo druhé straně hranice, ale všichni přece známe historii. Přesně tady byla kdysi “čára”. Vykolíkovali ji lidé a vytvořili dva světy. Jeden barevný a druhý šedý. V tom barevném lidé mohli číst, co chtěli a poslouchat, co chtěli. V té druhé vás za to bili, vyhazovali z práce a školy. V té první jste mohli říkat, co jste chtěli, v té druhé se říkalo něco doma a něco jiného v práci nebo škole. V tom barevném světě lidé cestovali po celém světě, z toho druhého chtěli často utéce, ale nemohli, protože by je vlastní lidé zastřelili. A já mám vždy obrovský pocit zmaru, když vím, že my byli žel na té šedé straně. Protože, kdybychom byli na té barevné, všechno by bylo jinak a naše země by byla druhým Švýcarskem, protože tomu se naše země kdysi dávno ekonomicky podobala.

V uplynulých letech jsme se na všechny ty čáry vykašlali a já si tuhle výhodu a přínos EU moc užíval. A najednou vidím, jak na východě někdo tu čáru znovu kolíkuje a posunuje směrem k nám. Díky Bohu za to, že mezi námi a šedým světem jsou lidé, kteří jsou ochotni za svou svobodu bojovat. Obdivuji je!

Sláva Ukrajině!