Zrovna včera jsme se vraceli s Míšou z práce z lesa. To aprílové počasí bychom zvládli omluvit, kdyby jen nebyly ty teploty tak nízko, ale co se dá dělat. Za autem kára plná dřeva, v pracovním oblečení a dobrým pocitem z práce, kterou máme za sebou. A Míša vyprávěl o pokračování komiksu, který už průběžně několik let kreslí a píše, mluvil o mapách, které k tomu udělal a animacích, které by udělat chtěl. Pouštěl mi vlastní soundtrack, který by byl skvělý, kdyby byl ten komiks animovaný, jaká píseň na začátek a jaká na konečné titulky, jaká píseň v těch a těch scénách. A cesta plynula a sluneční paprsky prosvítaly nahým lesem, čekajícím na pořádné jarní nadechnutí.
A já si najednou uvědomil, že tohle povídání miluju a že tohle je další z oněch okamžiků, který bych rád zastavil a protáhl do délky. Uvědomil jsem si, že vlastně ani není důležité každé slovo, které mi říká, protože důležitý je ten zvuk a pocit. Uvědomil jsem si, že si užívám jeho zápalu, snů a nádherné naivity, kterou s sebou tenhle věk přináší. Vždyť i já jsem po téhle cestě jezdil před třiceti lety se svými rodiči a snil tak podobné sny. A teď jsem tady a můžu sledovat z přímého přenosu další pokračování dobrodružství jménem život. Pokračování, které mám na svědomí přímo já a považuji to za čest - mého pokračování…
Právě ona povídání, která by nenapravitelně zodpovědně zaměstnaný dospělý mohl nazvat “o ničem”, patří nerozlučně k tomuto věku. Vzpomínám na naše rozhovory o ničem a o všem, na které bylo tolik času. S partou kluků posedaných ve větvích obsypané třešně, na balících slámy uprostřed podzimního pole nebo na vyhřáté letní louce vonící sušícím se senem. Nebo s tebou moje lásko a našimi kamarády, sedící na náplavce s nohami nad řekou nebo na chatách na osadě, kde vždycky zněla kytara. Rozhovory o tom, co jednou budeme a kam pojedeme. Rozhovory o tom, jaký je svět a jak se změní, když do něj vkročíme. Povídání o tom, co budeme dělat a jaký život povedeme. Většina toho byly naše představy a sny. Tyhle hovory jsme vedli často a ani jsme si neuvědomovali, jak ikonické jsou pro náš věk. Takovému povídání se totiž nejlépe daří ve chvíli, kdy máte čas celého světa pro sebe a váš život je jako bílý nepopsaný papír. Jako velký papír, kde když začnete špatně, začátek škrtnete a začnete znovu, protože místa je tam pořád spoustu….
A tak ti děkuju, můj Míšo, že jsem se znovu, alespoň na pár minut mohl cítit jako ten kluk, který má ještě všechno před sebou. Byl to krásný a opojný pocit…
Když má člověk v kapse spoustu let
a nic neví a vlastně hledá svět,
tak se mu lehce ještě začíná
a každý ráno znovu a zas.
Lehce přejde každej pláč a vztek,
nic není tabu, nic není na zámek,
her, malin nezralejch krásnej čas,
to každý ráno začne zas.
Taky jsem bláznil a utrácel si čas,
nádherně netušil, že jak voda klouže
životem, jak hřebenem vlas,
těch krásnejch lásek, písniček u ohňů a hvězd,
jak je to dávno …
Jan Nedvěd (část textu písně Luka pod Medníkem, album Jakub)
Žádné komentáře:
Okomentovat