Ludas page

Tak jsme se zase vrátili z lázní v Maďarsku. Ano, zase po roce celá naše rodinka, přímo v kempu v mobilhousu, a opět přibráni k partě několika mladších rodin.

Pokud bych chtěl popsat, jaké pocity z této dovolené mám, bude to vlastně kontrastní vyprávění. To pozitivní se bude týkat toho našeho světa, který jsme si tam přivezli. Bude se týkat naší rodiny, party kamarádů, krásných vzpomínek na momenty z minulých návštěv. A to negativní se bude týkat samotného Maďarska.

Maďarsko nás přivítalo svými roztáhlými vesnicemi s ospalým životem a nekonečnou rovinou, kam až se do dálky podíváte. Akátové stromy po obou stranách silnice, jejichž větve se nad vámi spojují, ano i maďarská krajina má své nepopiratelné kouzlo. A samotné lázně a jejich kombinace bazénů pro plavání s čistou a nepříliš chlorovanou vodou a do toho sirné teplé zakalené bazény, kde člověk může sedět klidně hodinu, to máme opravdu rádi. Užili jsme si zase po nějaké době Lindu a Míšu, protože jsme často v těch teplých bazénech klábosili o všem možném dlouhé hodiny. Měli jsme radost, že Verunka kolem sebe měla partu dětí a kamarádů, včetně jedné jedné spolužačky ze školy, která se v lázních objevila naprosto neplánovaně taky. Užívali jsme si hodně večery, kdy jsme všichni seděli namačkaní na jedné z pergol našich mobilhausu, a vyprávěli, vzpomínali a dost se u toho nasmáli.

No, a Maďarsko samotné? To je spící, zakletá země, kde se zastavil čas. Cítili to všichni, i ti, kteří se nezajímají o politiku. Děti to nazývaly komunismem. Já jim říkal, že komunismus vypadal jinak, to by koukaly. Ale socialismus, to ano. Socialismus, co se týká změn za ta léta, co tam jezdíme. Co se týká organizace práce a veškerého zázemí v lázních, co se týká stavu vesniček a měst, kterými jsme projížděli, co se týká cen v obchodech vůči průměrné maďarské mzdě ve srovnání s tou naší. Je toho prostě spousta. Člověk má takový pocit, že tahle země stojí, zastavila se a ohlíží se někam do minulosti a na východ, kam se už nechceme vracet.

Už kdysi jsem do tohoto deníku psal, že v něm můj život vypadá častokrát hezčí, než ve skutečnosti je. Není to tím, že bych lhal. Jen často zaznamenávám věci, které si chci pamatovat. Ty, které chci zapomenout, sem samozřejmě nedávám. Je to stejné jako s fotografiemi z dovolené nebo s vašimi dětmi. Schválně, kolik jich máte, kde vaše dítě brečí a rozčiluje se ve srovnání s těmi usměvavými.

A pak jsou samozřejmě věci, které považuji za natolik soukromé, že je nechci sdělovat na internetu úplně všem. Ale přesto musím zmínit životní etapu jednoho kamaráda, který bojuje s tou nejzákeřnější nemocí. V tuto chvíli už jde do 3. kola, protože pokaždé, když opustí vítězně ring, zjistí, že zápas ještě nekončí. A samozřejmě, že to je skvělý člověk a že si to vůbec nezaslouží. A že tahle situace vzbuzuje tolik otázek, proč se prostě takhle špatné věci stávají dobrým lidem? Moje přesvědčení mi dává odpovědi jen zčásti a já se musím smířit s tím, že se v tomhle životě prostě všech odpovědí nedočkám. Přesto musím říct, jak obrovským příkladem mi tenhle kamarád je. V situaci, ve které se nachází, je až neskutečné odvážný. Moc na něj myslím, modlím se, držím mu palce…