Ludas page

Takovou dobu nepíšu. A je tolik událostí, které se za tu dobu staly. O některých do veřejného deníku nemůžu psát, ale o většině ano. Takovou dobu nepíšu a není to tím, že bych neměl vůbec čas. Času mám málo, jako vždy v minulosti, ale hlavně se cítím tak nějak lépe. Moje medikace spojená s léčbou mi zvedá náladu a já zjišťuji, že daní za to je menší tvořivost. Snažím se vnímat jednotlivé okamžiky života a ponořit se do nich. Jako dneska, kdy jsem seděl na lavičce a díval se na rodiče s dětmi na dětském hřišti uprostřed nádherné šumavské přírody. Jsme opět v našem oblíbeném hotelu s nadmořskou výškou 1070 m.n.m. Ten smích dětí, ten krásný podzimní den, ten výhled na krajinu kolem, ten okamžik s mojí Ivou, ono "tady a teď". Odložil jsem mobil a jen jsem se díval a cítil v sobě vděčnost...

Můj deník byl často prostorem pro zachycení běhu času. Samozřejmě ne, že bych ho zastavil, ale spíše, abych oním zaznamenáním některých událostí trochu ten čas převezl, přechytračil. Zanechal něco příštím generacím, nebo i té své, až vzpomínky vyblednou. Jenže jak je mi lépe, jak se snažím žít v přítomnosti, vytratila se ona naléhavost čas zachycovat.

Ale to nevadí, i když není taková naléhavost zachytit čas, chci si sednou ke klávesnici a zachytit to nejdůležitější v uplynulých měsících.

Začal školní rok a pro nás se hodně změnilo. Najednou ten rok začal jen jednomu z našich dětí. To další mělo na začátku září stále prázdniny. Veru začala chodit na střední školu a Míša se pomalu začal připravovat na stěhování do Prahy. V půlce září přišel ten čas, kdy jsem Míšu vezl na nádraží. Snažili jsme se celý den dělat, že jako nic. Že je to jen další den, kdy Míša někam jede. Ale věděli jsme, jak hodně se toho mění. Někdy není síla na to, celou věc probírat. Stačí, že jí musíme projít, že ji musíme prožít nebo přežít. A tak Ivance tekly slzy, když Míšu na prahu domu objímala a mně bylo těžko. Vnitřně jsem si zakazoval připouštět si věci více, než bylo nutné. Trochu jsem si lhal, že to bude ok, že bude Míša jezdit domů a tak. A už v tu chvíli jsem věděl, že si sám sobě lžu a že ta lež je milosrdná. Moc dobře jsem věděl, že se Míša už nikdy nevrátí natrvalo. Že už nikdy to nebude takové, jaké to bylo. A že je to dobře, i když je mi z toho smutno. A tak je horní pokoj prázdný a čeká na chvíle, kdy se Míša objeví na dva nebo tři dny a oživí jeho prostor.

Verunka je na střední škole spokojená. Vypadá to opravdu na osobnější přístup, který jsme si od soukromé školy slibovali. Učitelé, způsob výuky, komunikace se školou, atmosféra ve škole, to všechno nám dělá radost. 

Jsme rádi, že je doma s námi, protože kdyby odešla s Míšou i ona, tak bychom to asi nedali. Veru si drží svůj odstup. Člověk musí čekat, na ty chvíle, kdy s námi chce být, mluvit, přitulit se. Snažíme se na to být připravení, protože někdy už člověk nedostane další šanci.:-) Prostě jak zaznělo v jedné přednášce o životě s puberťáky: "všeho nechám, hned tam spěchám". A tak se střídají chvíle, kdy kolem sebe chodíme jako cizinci s chvílemi, kdy si povídáme a Veru vypráví a směje se způsobem, který strhává ke smíchu i nás. Jsou to vzácné chvíle.

A tak si s Ivankou zvykáme na změny, které nový školní rok do naší rodiny přinesl...