Už se nechcem nikdy vracet, tam kde nám bylo mizerně … Robert Koller, skupina Lucie, píseň Oheň
Je spoustu svátků, které mám rád, třeba Vánoce. Pak spoustu, které mi moc neříkají, i když jsem rád, že mám volno, třeba svátek svatého Václava. Pak jsou svátky, o kterých vím, že jsou důležité, ale tak nějak úplně nevím, jak je slavit. Spíše si je připomínám…, třeba 28.října nebo Velikonoce. Ten první beru na vědomí, u toho druhé se snažím najít jeho hloubku.
A pak je jeden, který je pro mě aktuální a důležitý, protože se dotýká mě i mých dětí. Dotýká se naší přítomnosti a dotýká se i naší budoucnosti. Protože si pamatuji dobu, jejíž konec reprezentuje: 17. listopad - Den boje za svobodu a demokracii. Ano, ten název zní trochu vzletně, ale pro mě znamená jednoduše to, že se můj život ubírá úplně jiným směrem, než to do mých 14 let vypadalo. A když se podívám na život mých prarodičů a rodičů, jsem za svobodu, ve které žiji, a ve které vychovávám svoje děti, extrémně vděčný.
A tak jsme se rozhodli tenhle svátek strávit přímo v centru dění - v Praze na Národní! Přijeli jsme už den předtím a přespali v bytě, který Míša sdílí s Lindou a Anikou. Bylo to fajn a bylo to i vtipný, protože na tom prostoru, který je velkorysý ke třem nájemníkům, není už tak velkorysý k sedmi lidem (Aniky kamarádka). Tak jsme si připadali, jako když nám s Ivou bylo sedmnáct a spali jsme potají u kamarádky na strahovských kolejích. Přivezli jsme jim spoustu jídla, pili společně kafe a jedli k nim buchty, dívali se všichni na jedné dvouposteli na Stardance a večer nemohli usnout, protože jsem se navzájem budili. Prostě jako na těch kolejích :-).
Druhý den jsme dopoledne vyrazili na Národní třídu, která se každým rokem v tuto dobu stává od Vltavy u Národního divadla až po Václavské náměstí jednou velkou pěší zónou a zároveň jedním happeningem. Procházeli jsme, zapálili svíčku u pomníku na Národní, poslouchali živá vystoupení, dívali se na zákulisí vysílání Rozhlasu nebo ČT a dostali se i na oblíbené živé nahrávání podcastu Šídlo/Dobrovský. Stihli jsme i demošku, kde zpíval Koller slova, která jsem napsal do úvodu. Hlavní leitmotiv, který se potichu vznášel v pozadí a byl cítit všude. Byl obsahem každého projevu nebo rozhovoru. Na pozadí byl strach z toho, aby se naše země nedostala tam, kde je teď Slovensko nebo Maďarsko.
V médiích to prý vypadalo, že se na Národní dějí nějaké výtržnosti, ale ve skutečnosti u pomníku stály 3 dvojice s transparenty o diktátu predátora USA a pískaly na všechny politiky, kteří tam přišli. A pak ještě u Muzea se parta zoufalců snažila protestovat proti vyvěšené ukrajinské vlajce. Pak je ale policie nepustila na procházku do centra a tím to skončilo. Pro nás byla Praha plná tisíců laskavých lidí s dětmi, kteří si přišli připomenout a vyjádřit vděčnost za svobodu, ve které můžeme a hlavně - chceme žít.
Odpoledne jsme poslali Verunku vlakem domů, rozloučili se s Lindou a Míšou a přijali pozvání na koncert revivalové kapely, která u nás nejlíp hraje písničky Karla Kryla. Pozvali nás kamarádi, se kterými jsme strávili koncert, noční procházku a noční návštěvu cukrárny (v Praze je možné všechno). Druhý den jsme si vzali dovolenou a udělali si procházku po Malé straně. Bylo nám fajn a moc se nám nechtělo domů. Vánoce se blíží s nimi i všechny povinnosti kolem ADRY a velkého vánočního koncertu a všech zpívání v domovech pro seniory. Valí se to na nás a my jen doufáme, že to všechno zvládneme a pak přijdou ty pravé - rodinné Vánoce.
Žádné komentáře:
Okomentovat