Včera jsem navštívil vernisáž výstavy nevidomých umělců a při jejím zahájením jsem měl čas přemýšlet. Mluvilo se o tom, jak vznikl nápad, něco takové uspořádat. Mluvilo se o tom, jak se výstava připravovala. Součásti toho bylo hudební vystoupení, kde měl zpěvák černé brýle. Někteří z těch, kteří mluvili, je měli taky. Přitom venku nebyl letní slunečný den, ale chladný leden.
Procházel jsem galerií a sledoval s obdivem obrazy, sochy a plastiky. Nechápal jsem, jak je to možné. Opravdu tohle udělali lidé, kteří nevidí? Protože já bych to nikdy nedokázal.
Opravdu člověk potřebuje překážky, protože jinak neroste? Opravdu potřebuje člověk v životě nějaké trápení, aby si uvědomil, jak báječné a vzácné jsou dny, kdy je zrovna všechno v pořádku?
Moje oči, moje milované oči. Jste prý okny do duše, ale ti nevidomí šikovní lidé z galerie je nemají, ale duši mají možná lepší než já.
Jsem za vás tak vděčný. Viděl jsem tisíce západů a východů slunce, zasněžené horské štíty, nekonečné moře i tichou poušť. Viděl jsem historická i moderní města, malé vesničky i nejvyšší mrakodrapy. Viděl jsem krásu tvých křivek, narození našich dětí i svůj obličej, který zdobí více a více vrásek.
Co všechno jsem viděl a co všechno ještě uvidím?
Jsem rád, že jsem si zase mohl uvědomit, jak moc jsem vděčný, že vidím. Hluboce se skláním před těmi, kteří překonávají těžké překážky a přitom ještě dokáží tvořit umění.
Žádné komentáře:
Okomentovat