Sedím na pláži a slunce pomalu sestupuje k obzoru. Teď už tak nepálí, teď už je vlídné a pokojné. Ta tam je jeho polední žár, kdy to vypadalo, že musí stihnou všechno to svícení a ohřívání světa v několika minutách. Je jako my, je jako já, jen s tím pokojem si nejsem jistý.
Opět u moře a k tomu v druhé polovině října. Spousta věcí v našich životech přichází tak nějak sama od sebe, dalo by se říct. Ti z vás, kteří věříte v něco mezi nebem a zemí nebo jako já - v Někoho mezi nebem a zemí, řeknete, že to samo od sebe není. A pak je už na nás, abychom se příležitosti chytili nebo ji nechali běžet. Někdy stačí představit si do té doby něco nepředstavitelného. Někdy kývnout na nabídku, která nečekaně přichází. A tak jsme díky dobrým lidem a kamarádům tady, protože nabídka přišla a my kývnuli.
S námi měli původně jet i Míša s Lindou, ale kvůli škole museli cestu zrušit. Moc nás to mrzelo, a do teď nás to mrzí. A tak jsme tady ve čtyřech, protože Verunka si s sebou vzala kamarádku Emičku.
Tři hodiny letadlem a změní se vám svět. Jako by letadlo bylo stroj času a 3 hodiny jsou 3 měsíce do minulosti. Nikdy se neomrzí ten pocit, kdy na letištní ploše vystoupíte z klimatizovaného prostoru a najednou cítíte to horko a žhnoucí slunce, které jste už dávno zařadili do kategorie “minulost” a do kategorie ”příští rok zase bude”. Ale ten příjemný šok trvá jen chvíli, první hodiny, první den či dva. Pak už to bere člověk jako normální, protože na tohle se dobře zvyká.
Zítra si půjčujeme auto a já si poprvé vyzkouším jízdu v levém pruhu. Tolikrát jsem to viděl ve filmech a teď v jednom takovém budu hrát i já. Chceme jet na Želví pláž, i když tam v tomto období prý želvy nejsou. Každopádně doporučené místo s nádhernou přírodou a rodinnou restaurací. Tak uvidíme…
Žádné komentáře:
Okomentovat