Psáno 24.10.2025
Život je jako jízda na horské dráze. Nevybrali jsme si ji, narodili jsme se na ni a ona už v tu chvíli jela. A když už konečně ta jízda zpomalí, tak jedině před tím, než se zase rozjede až moc rychle. A když máme hlavu v oblacích a rozhlížíme se z té výšky do krajiny kolem, blíží se pád do hlubiny. Neříkám, že je to tak pořád a s nějakou přesnou pravidelností, ale v tom je to ještě strašidelnější, protože se na to člověk nemůže připravit.
Je právě poledne a já jsem včera v tuhle dobu ležel v posteli na pokoji a spal. Noc předtím jsem toho totiž moc nenaspal. Strávil jsem hodně času na záchodě a prožil si fáze zimnice i horečnatosti. Už jsem si uprostřed noci myslel, že strávím následujících pár dní v posteli. A teď stojím na nejhezčí pláži Severního Kypru, cítím se fajn a můžu za to jen děkovat kamsi ke hvězdám. Horská dráha sjela dolů, ale teď už jsem zase na cestě nahoru.
Půjčili jsme si auto na několik dní a začali cestovat. Poprvé v životě jezdím v autě vlevo. Zajímavá zkušenost, která mě až doposud nepotkala. Není problém jet v levém pruhu, ale najíždět na kruhový objezd doleva, na dálnici se držet v pomalejším pruhu - tom levém, a předjíždět ostatní zprava, to jsou zážitky, … stejně jako blinkry na pravé straně a zpětné zrcátko na levé. Ale jde to, postupně líp a líp.
Včera jsme byli v blízkém městě a překvapila mě ta nahodilost zástavby. Vypadá to, že něco jako plánovaný městský urbanismus tady neexistuje. Betonové oprýskané stavby, v jejichž přízemí svítí světla výloh prodejen se značkovým oblečením nebo botami. V něčem je osud tohoto ostrova podobný s naší českou kotlinou. Když se podíváte do historie, prohnala se tudy snad každá armáda světa, a tak se tu měnili majitelé až moc často. Vedle sebe vidíte mešity a kostely, zbytky středověkých hradů i pozůstatky paláců. Vedle jednoho takového jsme včera parkovali. Vysoké stěny pozůstatku paláce po Benátčanech, kolem kterých a dokonce i v nich je parkoviště. To jsou kontrasty, které doma uvidíme ale stěží.
Sedli jsme si v samotném centru přístavního města do restaurace, kde jsme přímo z ulice viděli na místní katedrálu, z níž ční na jedné straně minaret. Dali jsme si všichni večeři a povídali a bylo nám dobře. Iva totiž měla narozeniny, a i když jsme jí přáli doma, stejně jsme to chtěli nějak oslavit. Holky se rozhodly, že Ivě udělají takový kosmetický salon na přání. A tak se všechny holky vyparádily a my pak mohli vyrazit.
Emička, která je tu s námi je takové sluníčko, hezky se s Veru doplňují a všechno hezky a hladce plyne.
Dívám se do mobilu na zprávy, doma na horách sněží. Těžko věřit. Odkládám telefon, na kterém píšu tato slova a jdu se koupat. Dneska jsou velké vlny, obloha modrá a teplota kolem 28C. Ostatně, jako každý den…
Žádné komentáře:
Okomentovat