Pokud se v tomhle deníku podívám do minulosti, pak v ní každé léto nechybí zápisy z našich výletů s Míšou. Už od jeho 4 let jsme spolu každý rok vyjížděli na několikadenní výlety. Máme spoustu vzpomínek a stovky fotek z nejrůznějších částí Jihočeského kraje a Šumavy. Je to naše společné bohatství a to nám už nikdo nevezme. Když jsem tyto výlety plánoval, bral jsem to jako investici do vztahu otec a syn, který jsem chtěl mít jiný, než se svým tátou. A myslím, že přesně to se nakonec stalo. A moc si vážím toho, že Iva tenhle nápad vždy podporovala.
Jenže pak se narodila Verunka a rostla a nám se nějak do našich klukovských plánů nehodilo tahat s sebou mladší holčičku. Napadalo mě, zda ještě něco takového podnikat jen s Veru, ale přišlo mi, že to už je nad moje síly a počty dnů dovolené. Později vše utnula covidová pandemie a její zákazy. V posledních letech býváme s Míšou spolu na chatě, kde naše plány a výlety spojujeme s přípravou dřeva na zimu.
Ale nedávno se stalo několik okolností, z nichž vyplynula možnost strávit několik dní jen s Veru. A k mému překvapení se mnou Veru jet chtěla. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že vlastně nejsme úplně zvyklí být sami spolu. Prostě jen moje holčička a já. A tak jsme vyrazili.
A opět Šumava, ta podzimní, kterou mnoho lidí považuje za nevlídnou. Ne, to je právě ta pravá Šumava, to je právě ta její jedinečnost. Ta podmračenost, ta zádumčivost, ta divokost na první pohled skrytá. Rozložili jsme náš několikadenní pobyt mezi výlety, odpočinek a dobré jídlo.
A jak už to tak bývá, všechna ta společná činnost nás propojila a najednou jsme měli čas si povídat. Ne takové to: “Sedni si ke mně a řekni mi, jak bylo ve škole”. Tohle povídání plynulo jako horský potůček ze strany na stranu, zurčí, bublá a vy nevíte, kam se vydá. Otázky častokrát přicházely od Veru a ne ode mě. A mé odpovědi byly slyšeny. Možná řeknete, že takhle přece normální hovor vypadá. Ale každý z vás, kdo má doma teenagera, mi velmi dobře rozumí. Najednou tu byli, bez těch všelijakých povinností a dívání se na hodinky nebo na mobil, trochu jiná Veru a trochu jiný Luďa. Na chvíli tu nemusel být jeden až moc zodpovědný a druhý až moc nezodpovědný. Najednou tu nebyly až tak moc potřeba naše rozdělené role, které máme naučené z domova. Najednou jsme si byli více rovni a tím i blíž.
Mám z našeho výletu krásné fotky. Jedna z Čertovy stěny je výjimečná. Při západu slunce vykouklo na chvíli slunce zpod mraků a celá scéna dostala filmový náhled. Verunka seděla na takovém útesu z kamene, nohy ji visely volně dolů a světlo zapadajícího slunce ji prozářilo prameny vlasů. Seděla tam jako nějaká elfí víla, jakoby to byl obraz z jiného světa.
Byli jsme spolu taky na Vítkově kameni, který je nejvýše položeným hradem naší země. Co jsme se nablbli a nasmáli, než jsme k němu vylezli. Taky jsme si půjčili koloběžky a sjeli si několika kilometrovou trasu dolů. Velmi dobře jsem si vzpomněl, jak jsme jednou udělali přesně tuhle věc s Míšou. A tak jsem ji zastavil přímo na tom místě, kde jsem kdysi vyfotil Míšu a udělal to samé s ní. Myslím, že obě fotografie od sebe dělí přibližně 10 let. Pro mě nedávno, pro Veru většina života a pro Míšu půlka. Jak je čas a jeho vnímání relativní.
Vlastně jsem doháněl to, co jsem zameškal, nebo spíše co jsme zameškali. A byl jsem tak moc vděčný, že tahle druhá šance přichází. Klidně bychom na Šumavě ještě chvíli zůstali. Slíbili jsme si, že to určitě zopakujeme. Už teď se těším…
Žádné komentáře:
Okomentovat