Asi největším důkazem mojí (naší) vytíženosti byla absence mého psaní. Ale nechci přestat a chci postupně dopsat to, co jsme prožívali, abych alespoň něco málo zachytil. Třeba jednou, až budeme staří, bude tenhle deník sloužit jako důkaz, že náš život byl plný a prožitý. Že nám ty dny, měsíce a roky jen tak neprotekly mezi prsty. Jako třeba včera. Jeli jsme domů z návštěvy kousek od Hluboké nad Vltavou a já pustil “Silence by the night” od Keane a ty jsi řekla, ať nechvátám. A tak jsme jeli a dívali se na odrazy té krásy kolem nás na hladinách rybníků. Kostel už svítil a zámek na svůj vstup do světel reflektorů ještě čekal. Přesně ta chvíle mezi tím, než se úplně setmí, ale ještě se nerozsvítí pouliční světla. Jeli jsme galerií umění architektury i krajiny a tóny použitých barev se neustále měnily. A já jsem si uvědomil, že přesně tak, jak je to v té písni, chci s tebou znovu zažít ten pocit “on the road”. Znovu chci jet s tebou někam a příliš neplánovat kam. Pojedeme? ;-)

Takže třeba naše jarní Šumava (začátek května)

Zase do oblíbeného hotelu, o nic se nestarat, radovat se ze čtyřhvězdičkového pokoje, protože je radost v něm být. Vlastně jde více o útěk, než o nějakou dovolenou. Potřebujeme pár dní odpočinku před tím blázincem, který má přijít. Několik týdnů před námi bude opravdu výživných a my potřebujeme být na chvíli jen spolu, na chvílí být mimo mobil, email a sociální sítě. V den nástupu se snažíme přijet na Šumavu co nejdřív a je to moc dobrý nápad, blíží se špatné počasí a ještě dnes má být hezky. Touláme se podél Lipna, svítí sluníčko, nacházíme skálu s krásným výhledem, kam se usadíme, díváme se na tu krásu kolem a povídáme si. Večer si dáváme skvělé jídlo a počítáme s tím, že se má už za chvíli počasí zkazit a následujících několik dní má být zima a deštivo. Jsme vnitřně nastavení, že to vůbec nevadí. Možná o to líp. Kdyby bylo hezky, budeme chodit po Šumavě, bude to nádherné, ale také vyčerpávající. Takhle se budeme více válet, číst si knížky, dívat se na filmy a užívat si luxusu našeho hotelu. Stejně tak zdejší gastronomie nabízí spoustu možností, jak si pobyt užít.

Ještě večer Ivanka dostává nápad. Co kdybychom se projeli parníkem? Tím velkým, který jezdí přes Lipno. Naposledy jsme to zažili někdy na prvním stupni základní školy. A tak objednávám na druhý den lístky s tím, že dojedeme pouze do Frymburku, tam se projdeme a dáme si někde kafe a něco dobrého. Ráno je větrno, nevlídno, zataženo a slabě prší. Nastupujeme do parníku a zjišťujeme, že jsme na lodi pouze my dva. Teda přesně řečeno – posádka a my dva. Uvnitř je krásné teplo, my jdeme do horní části, odkud je nádherný výhled. Snažím se Ivanku přesvědčit, že jsem večer a ráno měl spoustu tajných telefonátů, kdy jsem vyjednával a následně zaplatil spoustu peněz za to, aby byl tento parník přistaven jen pro nás a my mohli prožívat takovou romantiku. Iva se směje, ale já si pokládám otázku, kolik by takový nápad opravdu stál? Objednat si na Lipně tenhle velký parník jenom pro sebe, s celou posádkou. A my to máme a pouze za cenu obyčejného lístku!

Když se po 30 minutách přiblížíme k Frymburku, jdeme k východu a člověk z posádky se na nás podívá a začne kroutit hlavou. Prý že nás nechápe, proč vystupujeme. Odpovídám, že se projdeme a dáme si někde kafe. Prý to stejně nechápe, když jsme si za malé peníze navíc mohli připlatit a jet dál, kde je vidět krásné Lipno. Odpovídám mu, že vím, že Lipno tam dál znám, protože to tady mám projeté na Bavárce. V tu chvíli ten člověk pozná, že mám kapitánské zkoušky, a že patřím do jeho klubu. Najednou se rozesměje a prý že to je jiná. Že nám přeje hezkou procházku a po kafíčku se pro nás za hodinu staví. S Ivou se musíme na břehu ještě chvíli smát, protože to byla proměna, jako kdybychom použili nějaké magické zaříkávadlo. :-)

A tak nám nakonec bylo jedno, jak špatné počasí bylo. Že jsme se ve Frymburku skoro ani nemohli procházet, jak moc pršelo, že všechno bylo vlhké a mokré. Právě díky tomu jsme měli více času na čtení a povídání. A taky jsme díky tomu objevili wellness ve Frymburku a sauny, které k němu patří. Právě díky tomu ušmudlanému počasí jsme více využili ten krásný pokoj a odpočinuli si nejen psychicky, ale také fyzicky. Čekalo nás toho totiž tolik, že právě tohle počasí jsme přesně potřebovali…

 A další festival United City…

Jeden z mých osobních zázraků už potřetí. Dohromady kolem 700 lidí na místě, seznamuji se s lidmi, které jsem poslouchal v podcastech, seznamuji se s muzikanty, které jsem už před lety poslouchal. Když jsem před lety poprvé dorazil do Vsetína a viděl tisíce mladých lidí, kteří mají tah k tomu dobrému, nedovedl jsem si představit, že bych toho mohl být někdy součástí.

Měl jsem opět na starost tým malé techniky, tedy kompletní zajištění audio techniky pro ozvučení seminářů a tanečních nebo pěveckých workshopů. Už jedeme jako promazaný stroj, někdo vypadne, dalšího přibereme a ten se vše za pochodu naučí. Počasí nevyzpytatelné, přesto tentokrát vyšlo a venkovní divadla a koncerty byly v obležení lidí. Spolupráce lidí ze všech možných církví v rámci našeho města, spoustu nových kamarádů, soustředíme se na to společné, ne na to, co nás rozděluje. Navzájem se doplňujeme - jsme united!

Součástí festivalu je ADRA stánek, kde jak se říká “jedou bomby”. Prostě pořád spousta lidí, kteří se ptají, kteří si chtějí vyzkoušet gerontooblek, aby si “ochutnali”, jaké to je, být starý. Holky jsou k večeru urvané a balí stánek navzdory lidem, kteří by tu snad byli až do rána.

Nakonec stíhám večerní koncert jednoho mladého sympatického písničkáře s jeho pár hosty. Atmosféra skvělá, vlastní osobitá tvorba s hravými a překvapivými texty a rýmy, většina návštěvníků vůbec netušila, jak moc dobré to bude. Nechceme nakonec kapelu pustit z pódia, skvělý zážitek.

A pak všechno balení, odvážení a někdy po půlnoci domů, unavení, ale naplnění. Mělo to smysl…tak zase za rok.

Tak konečně začalo jaro. Nebo vlastně tak trošku brzké léto. Ono se to poslední roky trochu stírá. Minulý rok bylo během jara takové teplo, že jsme už na konci února obdivovali první květy v zahrádce a v průběhu března dávali zahrádku do pořádku, přesazovali a sázeli. Letos je všechno posunuté tak o měsíc, možná o měsíc a půl. Březen byl opravdu ještě chladný měsíc a všechno vypuklo až v dubnu. Teď jsme opět na naší chatě, jsou Velikonoce a je krásně teplo a slunečno a všechno kolem se probouzí.

Poslední týdny jsou opět ve znamení ADRAběhu, United festivalu, Restartu … prostě spousta aktivit, které organizujeme nebo se na organizaci podílíme. A tak jsou tyhle klidné víkendové dny očekávané a vítané. Nemuset nic, prostě jen být s knížkou nebo dobrým filmem a rodinou kolem sebe.

A zase ta krásná kombinace lenošení, ohníčků, procházek a společného povídání. Jako by se nic nezměnilo, jakoby to bylo stejné jako dřív. To jen moje vlasy začínají být po stranách bílé. Ale to je jen barva, jiný odstín. Pořád jsem to já, pořád jsi to ty.

Teď mě ale jedna změna napadla. Dříve byly s námi na chatičce vždy naše děti. Teď na chatě naše děti vítáme. Přijíždějí a odjíždějí, někdy přespí. Jsme jako taková nostalgická základna, kam se za námi na chvíli vydají. Veru tady spát nechce, Míša a Linda ano. Často hostíme Lindy rodiče u ohýnku, je to s nimi fajn, tak nějak jsme se našli a rádi se vidíme. Stejně jako Linda jde s Míšou společně životem, jdeme společně s nimi i my. Je radost, když to takhle vyjde a myslím, že si to všichni uvědomujeme.

Už teď vím, že se mi nebude z chaty jet zpět domů, protože tak je to vždycky. Život tady prostě zpomalí a plyne pomaleji jako řeka, která teče pod okny… 

Svět se stává stále více nebezpečným místem, ve kterém přestávají platit zaběhlé pořádky a řády. Ne, to není stěžování starého muže, to je popis současnosti i od lidí, kterým není ani polovina let, kolik mně. Dívám se na to s nervozitou a přemýšlím, co mě - nás čeká. Utíkám se do své bubliny lidí kolem mě, do své bubliny rodinných vztahů a k Tomu, který nabízí pokoj. Kéž bych já - nepokojný dokázal trochu toho pokoje přijmout. Snažím se…

Je začátek března a asi 14 dní začínáme cítit jaro. První náznaky ve zpěvu ptáků a silnějších slunečních paprsků. První sněženky v trávě a jehnědy na lískách. Západy slunce až v půl šesté a světlo, které nás začíná ráno budit. Neklamné známky toho, že se jaro blíží. Dvakrát za sebou jsme se vydali s Ivou na Šumavu. Doktoři jí zatím nedoporučují lyžovat, plotýnka se stále ozývá, ale běžky prý zkusit může. Jednou jsme si vzali volno a jeli na běžky ve všední den. Sami ve stopě, která se pomalu ztrácela nebo ztratila zcela. To jsme si museli běžky sundat a jít chvíli pěšky. Takhle to asi vypadalo na Šumavě kdysi v dubnu, teď je to ale únorová realita. Srážek za únor bylo nejméně od roku 1960, kdy se začala tato statistika dělat. Takže i když by třeba i mrzlo, nesněží. Toulali jsme se mezi Horskou Kvildou a Zhůřím a byli šťastní i za to málo sněhu, který zůstal. Vlastně jsme si řekli, že tam budeme klidně i chodit, kdyby to běžkování nebylo k tomu. Každý výlet na tahle naše zamilovaná místa máme moc rádi.

Podruhé jsme vyjeli v neděli, ale lidí moc nebylo, protože podmínky stále nebyly ideální. Zvolili jsme jindy hodně frekventovanou stopu, protože toho moc na výběr už nebylo, a k naší radosti se nepovedla předpověď v náš prospěch. Mělo být zamračeno a my měli slunečno. Nejsem si jistý, zda je tohle ta častější varianta, když se předpověď nepovede. Moje zkušenost je jiná. :-). A tak jsme letěli krajinou, já se zastavoval, abych fotil, protože krajina kolem Roklanského potoka byla dechberoucí. Ledová krusta sněhu, který už mnoho dní přes den taje a v noci opět přimrzá. Od ní se odráželo slunce, až člověk oči přivíral a vykukující trsy hnědé trávy kolem běžecké stopy, které jakoby chtěly připomenout, abychom se do té zimní scenérie moc nevžívali.

Moc jsme toho tuto zimu ze zimních sportů nezvládli, ale snažím se to brát, jak to je a být vděčný i za to. Možná to znamená, že jsme toho stihli hodně zase někde jinde…

Včera jsem navštívil vernisáž výstavy nevidomých umělců a při jejím zahájením jsem měl čas přemýšlet. Mluvilo se o tom, jak vznikl nápad, něco takové uspořádat. Mluvilo se o tom, jak se výstava připravovala. Součásti toho bylo hudební vystoupení, kde měl zpěvák černé brýle. Někteří z těch, kteří mluvili, je měli taky. Přitom venku nebyl letní slunečný den, ale chladný leden.

Procházel jsem galerií a sledoval s obdivem obrazy, sochy a plastiky. Nechápal jsem, jak je to možné. Opravdu tohle udělali lidé, kteří nevidí? Protože já bych to nikdy nedokázal.

Opravdu člověk potřebuje překážky, protože jinak neroste? Opravdu potřebuje člověk v životě nějaké trápení, aby si uvědomil, jak báječné a vzácné jsou dny, kdy je zrovna všechno v pořádku?

Moje oči, moje milované oči. Jste prý okny do duše, ale ti nevidomí šikovní lidé z galerie je nemají, ale duši mají možná lepší než já.

Jsem za vás tak vděčný. Viděl jsem tisíce západů a východů slunce, zasněžené horské štíty, nekonečné moře i tichou poušť. Viděl jsem historická i moderní města, malé vesničky i nejvyšší mrakodrapy. Viděl jsem krásu tvých křivek, narození našich dětí i svůj obličej, který zdobí více a více vrásek.

Co všechno jsem viděl a co všechno ještě uvidím?

Jsem rád, že jsem si zase mohl uvědomit, jak moc jsem vděčný, že vidím. Hluboce se skláním před těmi, kteří překonávají těžké překážky a přitom ještě dokáží tvořit umění.

https://www.muzeumcb.cz/program/vystavy/videno-rukama-prace-nevidomych-umelcu-z-hmatoveho-atelieru-mathilda.html

Psáno před Vánoci 2024

Život se zaběhl do svých kolejí a Vánoce se blíží. Míša odjíždí a přijíždí na každý víkend, kdy může. Verunka je ve své škole spokojená, Iva opečovává dobrovolníky, jejichž počet neustále stoupá a snaží se zabezpečit provoz dobrovolnického centra. Jen já zůstávám doma a odjíždím pryč, jenom když je potřeba. Nedávno se mě známá vyděšeně zeptala, zda jsem doma ok, že to zkusila a byla z toho na hlavu. Řekl jsem jí, že jsem naprosto ok a pomlčel o tom, že na hlavu jsem byl už předtím. :-) 

Máme za sebou velký vánoční koncert v přecpaném sále, zpívání v domovech pro seniory, vánoční trhy a setkání Restart se sbírkou na jednu nemocnici v Africe a spoustu dalších věcí, které už k naším Vánocům tak nějak patří. Tak nějak podvědomě udělat někoho šťastného, dokud to jde a dokud můžem.

Včera jsem na Youtube viděl 12 minutové video z XTed konference, kde mluvila Anička Slováčková, které se opět vrátila rakovina. Mluví o tom, jak žít v přítomném okamžiku a jak si plnit sny, dokud můžeme. Jeden z mých kamarádů je v podobné situaci a není den, kdy bych si na něj nevzpomněl, kdy bych nevyslovil prosbu kamsi k nebesům za to, aby jeho příběh dobře dopadl.

Psáno po Vánocích 2024

Přemýšlím, jak letošní Vánoce charakterizovat? Poklid, normál, to jsou slova, která nám zní možná moc obyčejně, ale vůbec, Vánoce byly skvělé! My jsme si totiž nepřáli nic jiného, než aby byly normální a poklidné. To totiž znamená, že byly krásné jako vždy. Měli jsme čas na sebe a viděli se s celou rodinou. Opět u nás byli na Vánoce rodiče, opět jsme jeli na 26. prosince k našim na kachničku s knedlíky a zelím (mazánkovi - mně je dělá maminka s milovanými brambory:-)). Opět jsme dělali procházky a viděli se zase s některými kamarády. A na Silvestra jsme po dvou letech opět odjeli na chatu a zůstali tam na celý týden. Děti odjely s partou a my utekli zase sem, do našeho chrámu klidu. Mrzlo a my topili a snažili se ohřát  ten náš pelíšek. Většinou jsem tam byli jen dva, ale na chvíli za námi přijel i Míša, který si naší přítomnosti teď víc váží.

A pak přišel leden a vše se začalo vracet do starých kolejí. Iva začala řešit papírování, žádosti o dotace, plánování spoluprací a akcí, které se blíží. Já k mému překvapení musel v práci trochu přidat, protože se mi změnila pozice a to s sebou nese výhody i nevýhody. No, uvidíme…

Verunku bude čekat lyžák se školou, Míša bude mít poslední zkoušku, do toho hrajeme se skupinou na další akci, kola se roztáčí a jen na nás bude, abychom je zase neroztočili moc...

Už se nechcem nikdy vracet, tam kde nám bylo mizerně … Robert Koller, skupina Lucie, píseň Oheň

Je spoustu svátků, které mám rád, třeba Vánoce. Pak spoustu, které mi moc neříkají, i když jsem rád, že mám volno, třeba svátek svatého Václava. Pak jsou svátky, o kterých vím, že jsou důležité, ale tak nějak úplně nevím, jak je slavit. Spíše si je připomínám…, třeba 28.října nebo Velikonoce. Ten první beru na vědomí, u toho druhé se snažím najít jeho hloubku.

A pak je jeden, který je pro mě aktuální a důležitý, protože se dotýká mě i mých dětí. Dotýká se naší přítomnosti a dotýká se i naší budoucnosti. Protože si pamatuji dobu, jejíž konec reprezentuje: 17. listopad - Den boje za svobodu a demokracii. Ano, ten název zní trochu vzletně, ale pro mě znamená jednoduše to, že se můj život ubírá úplně jiným směrem, než to do mých 14 let vypadalo. A když se podívám na život mých prarodičů a rodičů, jsem za svobodu, ve které žiji, a ve které vychovávám svoje děti, extrémně vděčný.

A tak jsme se rozhodli tenhle svátek strávit přímo v centru dění - v Praze na Národní! Přijeli jsme už den předtím a přespali v bytě, který Míša sdílí s Lindou a Anikou. Bylo to fajn a bylo to i vtipný, protože na tom prostoru, který je velkorysý ke třem nájemníkům, není už tak velkorysý k sedmi lidem (Aniky kamarádka). Tak jsme si připadali, jako když nám s Ivou bylo sedmnáct a spali jsme potají u kamarádky na strahovských kolejích. Přivezli jsme jim spoustu jídla, pili společně kafe a jedli k nim buchty, dívali se všichni na jedné dvouposteli na Stardance a večer nemohli usnout, protože jsem se navzájem budili. Prostě jako na těch kolejích :-).

Druhý den jsme dopoledne vyrazili na Národní třídu, která se každým rokem v tuto dobu stává od Vltavy u Národního divadla až po Václavské náměstí jednou velkou pěší zónou a zároveň jedním happeningem. Procházeli jsme, zapálili svíčku u pomníku na Národní, poslouchali živá vystoupení, dívali se na zákulisí vysílání Rozhlasu nebo ČT a dostali se i na oblíbené živé nahrávání podcastu Šídlo/Dobrovský. Stihli jsme i demošku, kde zpíval Koller slova, která jsem napsal do úvodu. Hlavní leitmotiv, který se potichu vznášel v pozadí a byl cítit všude. Byl obsahem každého projevu nebo rozhovoru. Na pozadí byl strach z toho, aby se naše země nedostala tam, kde je teď Slovensko nebo Maďarsko.

V médiích to prý vypadalo, že se na Národní dějí nějaké výtržnosti, ale ve skutečnosti u pomníku stály 3 dvojice s transparenty o diktátu predátora USA a pískaly na všechny politiky, kteří tam přišli. A pak ještě u Muzea se parta zoufalců snažila protestovat proti vyvěšené ukrajinské vlajce. Pak je ale policie nepustila na procházku do centra a tím to skončilo. Pro nás byla Praha plná tisíců laskavých lidí s dětmi, kteří si přišli připomenout a vyjádřit vděčnost za svobodu, ve které můžeme a hlavně - chceme žít.

Odpoledne jsme poslali Verunku vlakem domů, rozloučili se s Lindou a Míšou a přijali pozvání na koncert revivalové kapely, která u nás nejlíp hraje písničky Karla Kryla. Pozvali nás kamarádi, se kterými jsme strávili koncert, noční procházku a noční návštěvu cukrárny (v Praze je možné všechno). Druhý den jsme si vzali dovolenou a udělali si procházku po Malé straně. Bylo nám fajn a moc se nám nechtělo domů. Vánoce se blíží s nimi i všechny povinnosti kolem ADRY a velkého vánočního koncertu a všech zpívání v domovech pro seniory. Valí se to na nás a my jen doufáme, že to všechno zvládneme a pak přijdou ty pravé - rodinné Vánoce.