Další dobrodružství, další cesta, kdy to skončí? Kdy už budeme tak unaveni ze všech změn, že zůstaneme raději doma? A tak jsme znovu na cestách a tentokrát ve městě, které je obzvlášť barevné a plné chuti – v Istanbulu.

Důvodem, proč jsme sem jeli, proč zrovna do Istanbulu, je náš Míša. Od konce ledna tady studoval a snad všechny zprávy, které posílal domů, byly nadšené z prostředí, ve kterém se ocitl. Z přátelských lidí, z nových míst, která objevuje a chutí, které ochutnává a také finanční dostupnosti, kterou nám v současnosti Turecko nabízí.

A tak jsme se vydali na cestu a ano, tohle město se nám dostává pod kůži. Na základě doporučení, které nám Míša dal, jsme ve čtvrti, která se jmenuje Kadıköy. Je vyhlášená pro svou bohémskou atmosféru. Žije tu spousta cizinců a podle všeho velká část zdejších umělců. Tahle čtvrť je plná křivolakých uliček s nádhernými domy všelijakých tvarů a barev a přetlak umělecké komunity je zde vidět úplně na každém kroku – na zdech, plakátech, chodnících i sloupcích kolem okrajů ulic. Čtvrť plná kaváren, obchůdků a obchodů, řemeslných dílen, prodejen komiksů, vintage obchodů s použitými věcmi, prostě nic podobného jsme zatím nezažili. Je to zároveň čtvrť, kde chodí holky oblečené jako u nás doma a kam se asi taky schovala velká část duhové minority. A my byli moc rádi, že měl Míša pravdu, když nás ubezpečoval, že je zde naprosto bezpečné se pohybovat i pozdě večer a to i pro sedmnáctileté holky.

Jedna věc je přijet do města jako turista a druhá jako návštěva. A my jsme tady díky Míšovi víc tou návštěvou. Shledání na letišti ihned po příjezdu patřilo mezi kouzelné okamžiky. Míša mi napsal, že stihne být včas na letišti, i když domluva byla původně jiná a tak jsem holkám nic neřekl a Míša tam najednou stál a usmíval se. Jako kdybychom se viděli před týdnem. 

My ho přitom od konce ledna viděli pouze jednou - v druhé polovině dubna, kdy přiletěl jenom na dva dny. Byli jsme za to hrozně moc vděční, protože původně jsme se měli setkat na půl cesty v Budapešti. Nakonec to dopadlo ještě lépe, spal ve své posteli a byl alespoň na tu krátkou chvíli doma. Nedovedli jsme si představit, že bychom se 4 měsíce neviděli.

Teď jdu po ulici do blízkého marketu koupit ještě poslední sušenky, které si chceme odvést domů, kompletujeme totiž dárky. Jestli něco cítím jistě, tak je to to, že se mi nechce domů. Tenhle devadesátkový chaos, je přesně ten vibe, který tady cítím. Je to prostě jedinečné! První dny jsme nevěděli, kam a na co dříve koukat. Všude se něco děje, lidi, zvuky, auta, kola, motorky, hudba a psi a kočky. Člověk má pocit, že mu snad praskne hlava. Ale po třech dnech si člověk pomalu začne zvykat a přestane to tak vyhroceně vnímat. 

Máme za sebou krásné dny, naplněné až k prasknutí. První dva jsme prozkoumávali okolí, hledali si kavárničky, pekárnu, obchody a našli jsme i spoustu dalšího - krásný park ideální na pozorování západu slunce, krámek s nádhernou zeleninou, pekárnu, kde nás vítali a kde jsme si každé ráno dávali çaj a k tomu něco dobrého. A našli si také městskou pláž i způsob, jak se na ni dostat.

Třetí den se zkazilo počasí. Pršelo a my zažili Istanbul tak, jak ho tady zažíval celé jaro Míša. Šli jsme do blízkého přístavu a dojeli do čtvrti Beşiktaş na evropské části. Tam jsme se setkali s Míšou, který nám vybral tu správnou snídaňovou restauraci v ulici plné snídaňových restaurací. Turecká snídaně zabere minimálně 2 hodiny a je to něco jako švédský stůl. Ochutnáváte známé i neznámé chutě a kombinace, je to skvělé a moc jsme si to užili. Zamávali jsme potom holkám v přístavu u lodi vracející se zpět a vyrazili s Míšou do té části Istanbulu, kde trávil nejvíce času - čtvrti Sariyer. Protože je Istanbul obrovský, trvalo to další hodinu a půl. Ale stálo to za to. Krajina zelenala a zvedala se do vysokých kopců, Bospor byl najednou pod námi a město kolem nás dostávalo sympatický ráz maloměsta až venkova.

Viděli jsme studentské koleje, kde byl Míša ubytovaný a poznávali ten pokoj i okolí z našich videohovorů, které jsme v průběhu jarních měsíců mívali. Míša vyprávěl a ukazoval a my ho tak rádi poslouchali. Bylo cítit, že tady má kus svého života a v Istanbulu nechává kus svého srdce. Sedli jsme na autobus a popojeli do centra Saryeru a prohlíželi si přístav, ulice, obchody i kavárnu, kde trávil hodně času. Když jsme do té kavárny vešli, majitelka Míšu zdravila jako známého. Seděli jsme v malé kavárničce a ptali se Míši na nejrůznější detaily. A to jsme vlastně dělali celou dobu, co jsme s ním byli. Jako bychom chtěli dohnat to, co k němu už neodmyslitelně patří a my jsme toho nebyli součástí. Měsíce v Istanbulu - bez nás - byly prvním takovým větším odloučením v našich životech. Víme, že takových odloučení bude u našich dětí a nás přibývat, ale tady … tady jsme to mohli alespoň trošku dohnat.

Další dny byly ve znamení objevování starého města a jeho památek. Tohle místo bylo kdysi jedním z center světa a nějak to v tom DNA města pořád je. Vidíte tu provázanost s Evropou, za jejíž součást se mimochodem Turci považují a velmi si na tom zakládají. Galatská věž a dvě nejdůležitější mešity jsou krásné a monumentální stavby. Prošli jsme i čtvrtí plnou bazarů. Viděli Velký bazar. Určitě stojí za to ho navštívit. Je to takové město ve městě. Další památky jako jsou podzemní cisterny. Musí být krásné, ale jsou také drahé a s velkou frontou na vstup v horkém počasí. My jsme ale chtěli město zažít, ne přežít. Takže jsme to zavrhli a nechali na někdy příště. Místo toho jsme leželi vedle Modré mešity s místními lidmi v parku na trávě a četli si knížky a jedli s místními v lokálním bistru pilaf (rýže s kuřecím masem a fazolemi). Každý večer, pokud to šlo, jsme odcházeli místního parku a dívali se s ostatními na západ slunce nad mořem a starým městem. Bylo to skvělé a čas běžel a utíkal, nakupovali jsme dárky, věděli už, kam si dojít na co dobrého a pomalu splývali s městem a jeho tepem. 

Přišel poslední den, poslední noc a poslední ráno. Čekal nás cestovní den a my se do něj probudili se zvracející a průjmující Verunkou a s Míšou s bolestmi břicha a průjmem. Takže se program měnil, v lékárně jsme sháněli prášky, domlouvali prodloužení ubytování a to celé dospělo k tomu, že Verunka dostávala přímo v letištní hale kapačky od úžasných zdravotníků, aby mohla vůbec odletět a my nemuseli rušit let. Tenhle poslední den zůstane navždy předmětem vyprávění u táborových ohňů, jak rychle se může svět změnit, nehledě na vaše plány. Že si někdy připadáte, že to, co se kolem vás odehrává, musí být špatný sen. Že jste se prostě ještě neprobudili, protože tohle nemůže být realita. Tak dobře jsme to měli naplánované a tak rychle se to všechno sesypalo a zhroutilo. Taková alegorie života, dalo by se říct. 

Všechno ale nakonec dopadlo dobře, všichni jsme dorazili domů a všichni jsou v pořádku. A ani ten poslední neuvěřitelný a trochu hororový den nezmění nic na tom, že Istanbul a hlavně čtvrť Kadıköy je úžasné místo a my tam chceme určitě jet znova!

Koukám se na vysoké horské štíty, nahoře stále sníh, ale tady kolem v údolí Bolzana jsou už listy na stromech a vinice, kam se podívám. A já hlavu opřenou o sklo sleduji proměňující se krajinu a jako malé dítě v autě svých rodičů se dívám na tváře lidí v autech, která míjíme, na lidi před svými domy, na elektrické dráty vinoucí se přes horská úbočí, na paprsky zacházejícího slunce, které vykreslují ještě více prostorovost celé scény kolem mě.

Rád bych se nechal jako dítě překvapovat a vykašlal se na ten strach ze změn, který je tak blízký člověku, který stárne. Alespoň zatím mě moje tělo předbíhá, běžící roky se na něm začínají podepisovat, ale moje vnitřní já stárne pomaleji. Jakoby duch odmítal hmotu, která ho svazuje. Jakoby software stárnul pomaleji než hardware. Nevíte, jak provést alespoň malý upgrade?:-)

Jedeme na lyže a myslím, že tím zakončíme a v sobě vnitřně uzavřeme pro letošek zimu. Vzpomínám, jak moje babička a dědeček vždy říkali: “Tak jsme se zase dožili jara”, a v očích měli radost a vděčnost. Byli navždy spojeni s tím cyklem, který jako děti ze vsi nedaleko Vodňan zažili a jako před nimi zažili všechny generace. Život se odehrává od jara do podzimu a zima, ta se jen přežívá. 

Jak jsme ji přežili my?

Tak hlavně jsme na konci ledna odvezli Míšu na letiště a od té doby ho viděli jen přes obrazovku našich digitálních zařízení. Odjel v rámci programu Erasmus do tureckého Istanbulu. Lhali bychom, kdybychom řekli, že jsme byli zpočátku z této destinace nadšeni. Ale teď vidíme, že je vše ok a Míša to tam skvěle zvládá a užívá si místní gastronomie, kamarády z celého světa a cestování na všechny strany. O svých cestách, objevování historie i gastronomie informuje pravidelně na svém instagramovém účtu. To vedlo k nezamýšleným efektům, jako že si Míšovo babička a děda nainstalovali Instagram.

Docela často si voláme, někdy i s obrazem, a hodně si píšeme a tyhle moderní způsoby komunikace jsou něčím, co překlenuje vzdálenost mezi námi. Jsme na Míšu hrdí, jak dobře to zvládá a dokáže se o sebe postarat. Moc se těšíme, až se na konci dubna ukáže na pár dní doma. V půlce června se pak vydáme do Istanbulu za ním! A nepojedeme tam jako turisté, ale jako návštěva, která tam bude mít lokálního průvodce.:-)

Sedím doma u jídelního stolu, notebook před sebou a píšu. Vánoční výzdoba je pryč, i když venku do té studené tmy světélka dál svítí. Nějak nemám motivaci je dát pryč. Pořád je venku nevlídno, nehostino, chladno, tmavo a ta drobná světla jakoby tu tmu od našeho domu odháněla. Dám je pryč, jako každý rok, až ucítím dotek jara. Něco, co se těžko vysvětluje a co všechno mění.

Nahoře se balí Míša, za chvíli pojede do Prahy. Dneska spal ve své posteli na dlouhou dobu naposled. Když to dobře půjde, lehne si na ni až v létě. Ale o tom až v příštím příspěvku. Dnes bych se chtěl ohlédnout za celým tím vánočním obdobím, které je za námi.

Ano, přežili jsme opět celý ten předvánoční hektický kolotoč mezi osobním životem se všemi těmi nákupy dárků, občasnými virózami a přípravami domácnosti a pracovním životem se všemi těmi uzávěrkami a pracovními večírky. My k tomu ale přidáváme ještě další rozměr - ten dobrovolnický, nebo jak to nazvat. Energie do všeho toho hraní a zpívání v domovech pro seniory, kostelech, vánoční trhy a také projekt Restart, který nás naplňuje, ale také vyčerpává.

Vánoce byly krásné, vlastně jako už pár let. Nikdo nám nechyběl, všechny rodinné rituály jsme s radostí zopakovali, takže naši přijeli na Štědrý večer a my s Míšou vytáhli kytary, na Štěpána kachna se zelím u babičky na vsi, Silvestr na chatě a spousta setkání s kamarády, kterých máme, díky Bohu tolik, že jim nejsme schopni vrátit přízeň i čas, který by si zasloužili.

Na rozdíl od jiných zim byla tahle studenější a tak jsme si na chatě, kde jsem tentokrát zůstali týden, užili hodně chladu a nonstop topení. Návrat domů vypadal, jako když na dovolené přijedete do hodně luxusního hotelu. Nejdete na záchod ve 4 stupních, nemyjete se ve škopku s ohřátou vodou na kamnech, otočíte ovladačem topení a máte teplo. Na chatě nesmíte nechat kamna vyhasnout, jinak jde teplota rychle dolů.

Sníh a mráz v lednu pokračoval a tak jsme vyrazili na Šumavu s běžkami a vydali se konečně na zamrzlé jezero a připadali si jako někde daleko na severu. Kolem nás obrovská plocha, všechno v odstínech bílé a v dálce se zvedala mlha. A my jeli chvíli za sebou, chvíli vedle sebe, povídali si a obdivovali tu krásu kolem. A nakonec skončili v blízkém akvaparku v saunách a bazénku s horkou vodou, který jsme měli jen pro sebe…

Pokud se v tomhle deníku podívám do minulosti, pak v ní každé léto nechybí zápisy z našich výletů s Míšou. Už od jeho 4 let jsme spolu každý rok vyjížděli na několikadenní výlety. Máme spoustu vzpomínek a stovky fotek z nejrůznějších částí Jihočeského kraje a Šumavy. Je to naše společné bohatství a to nám už nikdo nevezme. Když jsem tyto výlety plánoval, bral jsem to jako investici do vztahu otec a syn, který jsem chtěl mít jiný, než se svým tátou. A myslím, že přesně to se nakonec stalo. A moc si vážím toho, že Iva tenhle nápad vždy podporovala.

Jenže pak se narodila Verunka a rostla a nám se nějak do našich klukovských plánů nehodilo tahat s sebou mladší holčičku. Napadalo mě, zda ještě něco takového podnikat jen s Veru, ale přišlo mi, že to už je nad moje síly a počty dnů dovolené. Později vše utnula covidová pandemie a její zákazy. V posledních letech býváme s Míšou spolu na chatě, kde naše plány a výlety spojujeme s přípravou dřeva na zimu.

Ale nedávno se stalo několik okolností, z nichž vyplynula možnost strávit několik dní jen s Veru. A k mému překvapení se mnou Veru jet chtěla. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že vlastně nejsme úplně zvyklí být sami spolu. Prostě jen moje holčička a já. A tak jsme vyrazili. 

A opět Šumava, ta podzimní, kterou mnoho lidí považuje za nevlídnou. Ne, to je právě ta pravá Šumava, to je právě ta její jedinečnost. Ta podmračenost, ta zádumčivost, ta divokost na první pohled skrytá. Rozložili jsme náš několikadenní pobyt mezi výlety, odpočinek a dobré jídlo.

A jak už to tak bývá, všechna ta společná činnost nás propojila a najednou jsme měli čas si povídat. Ne takové to: “Sedni si ke mně a řekni mi, jak bylo ve škole”. Tohle povídání plynulo jako horský potůček ze strany na stranu, zurčí, bublá a vy nevíte, kam se vydá. Otázky častokrát přicházely od Veru a ne ode mě. A mé odpovědi byly slyšeny. Možná řeknete, že takhle přece normální hovor vypadá. Ale každý z vás, kdo má doma teenagera, mi velmi dobře rozumí. Najednou tu byli, bez těch všelijakých povinností a dívání se na hodinky nebo na mobil, trochu jiná Veru a trochu jiný Luďa. Na chvíli tu nemusel být jeden až moc zodpovědný a druhý až moc nezodpovědný. Najednou tu nebyly až tak moc potřeba naše rozdělené role, které máme naučené z domova. Najednou jsme si byli více rovni a tím i blíž. 

Mám z našeho výletu krásné fotky. Jedna z Čertovy stěny je výjimečná. Při západu slunce vykouklo na chvíli slunce zpod mraků a celá scéna dostala filmový náhled. Verunka seděla na takovém útesu z kamene, nohy ji visely volně dolů a světlo zapadajícího slunce ji prozářilo prameny vlasů. Seděla tam jako nějaká elfí víla, jakoby to byl obraz z jiného světa.

Byli jsme spolu taky na Vítkově kameni, který je nejvýše položeným hradem naší země. Co jsme se nablbli a nasmáli, než jsme k němu vylezli. Taky jsme si půjčili koloběžky a sjeli si několika kilometrovou trasu dolů. Velmi dobře jsem si vzpomněl, jak jsme jednou udělali přesně tuhle věc s Míšou. A tak jsem ji zastavil přímo na tom místě, kde jsem kdysi vyfotil Míšu a udělal to samé s ní. Myslím, že obě fotografie od sebe dělí přibližně 10 let. Pro mě nedávno, pro Veru většina života a pro Míšu půlka. Jak je čas a jeho vnímání relativní.

Vlastně jsem doháněl to, co jsem zameškal, nebo spíše co jsme zameškali. A byl jsem tak moc vděčný, že tahle druhá šance přichází. Klidně bychom na Šumavě ještě chvíli zůstali. Slíbili jsme si, že to určitě zopakujeme. Už teď se těším…

Psáno 24.10.2025

Život je jako jízda na horské dráze. Nevybrali jsme si ji, narodili jsme se na ni a ona už v tu chvíli jela. A když už konečně ta jízda zpomalí, tak jedině před tím, než se zase rozjede až moc rychle. A když máme hlavu v oblacích a rozhlížíme se z té výšky do krajiny kolem, blíží se pád do hlubiny. Neříkám, že je to tak pořád a s nějakou přesnou pravidelností, ale v tom je to ještě strašidelnější, protože se na to člověk nemůže připravit.

Je právě poledne a já jsem včera v tuhle dobu ležel v posteli na pokoji a spal. Noc předtím jsem toho totiž moc nenaspal. Strávil jsem hodně času na záchodě a prožil si fáze zimnice i horečnatosti. Už jsem si uprostřed noci myslel, že strávím následujících pár dní v posteli. A teď stojím na nejhezčí pláži Severního Kypru, cítím se fajn a můžu za to jen děkovat kamsi ke hvězdám. Horská dráha sjela dolů, ale teď už jsem zase na cestě nahoru.

Půjčili jsme si auto na několik dní a začali cestovat. Poprvé v životě jezdím v autě vlevo. Zajímavá zkušenost, která mě až doposud nepotkala. Není problém jet v levém pruhu, ale najíždět na kruhový objezd doleva, na dálnici se držet v pomalejším pruhu - tom levém, a předjíždět ostatní zprava, to jsou zážitky, … stejně jako blinkry na pravé straně a zpětné zrcátko na levé. Ale jde to, postupně líp a líp.

Včera jsme byli v blízkém městě a překvapila mě ta nahodilost zástavby. Vypadá to, že něco jako plánovaný městský urbanismus tady neexistuje. Betonové oprýskané stavby, v jejichž přízemí svítí světla výloh prodejen se značkovým oblečením nebo botami. V něčem je osud tohoto ostrova podobný s naší českou kotlinou. Když se podíváte do historie, prohnala se tudy snad každá armáda světa, a tak se tu měnili majitelé až moc často. Vedle sebe vidíte mešity a kostely, zbytky středověkých hradů i pozůstatky paláců. Vedle jednoho takového jsme včera parkovali. Vysoké stěny pozůstatku paláce po Benátčanech, kolem kterých a dokonce i v nich je parkoviště. To jsou kontrasty, které doma uvidíme ale stěží.

Sedli jsme si v samotném centru přístavního města do restaurace, kde jsme přímo z ulice viděli na místní katedrálu, z níž ční na jedné straně minaret. Dali jsme si všichni večeři a povídali a bylo nám dobře. Iva totiž měla narozeniny, a i když jsme jí přáli doma, stejně jsme to chtěli nějak oslavit. Holky se rozhodly, že Ivě udělají takový kosmetický salon na přání. A tak se všechny holky vyparádily a my pak mohli vyrazit.

Emička, která je tu s námi je takové sluníčko, hezky se s Veru doplňují a všechno hezky a hladce plyne.

Dívám se do mobilu na zprávy, doma na horách sněží. Těžko věřit. Odkládám telefon, na kterém píšu tato slova a jdu se koupat. Dneska jsou velké vlny, obloha modrá a teplota kolem 28C. Ostatně, jako každý den…

Sedím na pláži a slunce pomalu sestupuje k obzoru. Teď už tak nepálí, teď už je vlídné a pokojné. Ta tam je jeho polední žár, kdy to vypadalo, že musí stihnou všechno to svícení a ohřívání světa v několika minutách. Je jako my, je jako já, jen s tím pokojem si nejsem jistý.

Opět u moře a k tomu v druhé polovině října. Spousta věcí v našich životech přichází tak nějak sama od sebe, dalo by se říct. Ti z vás, kteří věříte v něco mezi nebem a zemí nebo jako já - v Někoho mezi nebem a zemí, řeknete, že to samo od sebe není. A pak je už na nás, abychom se příležitosti chytili nebo ji nechali běžet. Někdy stačí představit si do té doby něco nepředstavitelného. Někdy kývnout na nabídku, která nečekaně přichází. A tak jsme díky dobrým lidem a kamarádům tady, protože nabídka přišla a my kývnuli.

S námi měli původně jet i Míša s Lindou, ale kvůli škole museli cestu zrušit. Moc nás to mrzelo, a do teď nás to mrzí. A tak jsme tady ve čtyřech, protože Verunka si s sebou vzala kamarádku Emičku.

Tři hodiny letadlem a změní se vám svět. Jako by letadlo bylo stroj času a 3 hodiny jsou 3 měsíce do minulosti. Nikdy se neomrzí ten pocit, kdy na letištní ploše vystoupíte z klimatizovaného prostoru a najednou cítíte to horko a žhnoucí slunce, které jste už dávno zařadili do kategorie “minulost” a do kategorie ”příští rok zase bude”. Ale ten příjemný šok trvá jen chvíli, první hodiny, první den či dva. Pak už to bere člověk jako normální, protože na tohle se dobře zvyká.

Zítra si půjčujeme auto a já si poprvé vyzkouším jízdu v levém pruhu. Tolikrát jsem to viděl ve filmech a teď v jednom takovém budu hrát i já. Chceme jet na Želví pláž, i když tam v tomto období prý želvy nejsou. Každopádně doporučené místo s nádhernou přírodou a rodinnou restaurací. Tak uvidíme…

Přichází září a s tím i spousta tónů nejrůznějších nostalgických nálad. Tomu, že končí prázdniny, se snad nikdy nevyhneme. I když se nás to s Ivou osobně netýká, naše Verunka stále kopíruje školní rok, běh rodin kolem nás také, a tak chtě nechtě cítíme tu tíseň, která prostupuje postupně společností, s tím jak se blíží prvního září.

Stejně jako minulý rok, jsme strávili úplný závěr prázdnin na Šumavě s rodinami našich kamarádů. Vlastně to bylo podobné jako minulý rok. Podobně krásné, a já musím přemýšlet, zda jsem někdy byl na Šumavě a ono to krásné nebylo. Měli jsme pro sebe chatu a dělali výlety po okolí. Kdo z vás to na Šumavě zná, byli jsme na Filipově Huti. Počasí nebylo tropické jako loni, když jsme se tam schovali před horkem, ale přesto nás počasí překvapilo a místo deště bylo příjemné a vybízející k výletům. Je ale pravda, že destinace našeho ubytování je ve výšce nad 1000 m n. m., a když jsme sedali v neděli odpoledne do auta, měli jsme na teploměru 19 °C, zatímco doma u baráku bylo 26 °C! Užili jsme si společných výletů, povídání, ohníčků i zpívání s kytarami. A i tam byla cítit, zvlášť při nedělním odjezdu, všeobecná chmura. Ne, to se nevracíme jenom domů z další dovolené, po které budou následovat další dny prázdnin a opět nějaká jiná dovolená. Ne, to už zítra se znovu člověk vypraví do školních lavic.

Ale protože jsme chtěli tento pocit vymazat, vzali jsme si s Ivou na prvního září dovolenou, vyzvedli Verunku a její sestřenici Zuzi ihned po škole a vyrazili opět do Třeboně na letní plovárnu. Připojil se k nám také Míša s Lindou, kterým akademický rok začíná až v průběhu září. A po několika hodinách jsme se z Třeboně rozjeli domů a udělali společné grilování na zahradě, kam přijeli všichni z mojí strany rodiny. Více už jsme asi nemohli udělat proto, abychom změnili, jak dnešní mládež říká, “vibe” toho zakletého prvního dne školy.

Další dny byly opět naprosto letní, a tak jsme se každý den koupali a snažili se využít toho, že v posledních letech se měsíc září, nebo alespoň jeho první polovina, stává letnějším časem, než leckdy červen nebo červenec.

A i teď, když píšu tyto řádky, vidím, jak plave Iva ke břehu. A já sedím na břehu řeky a dívám se nejen na ni, ale i na ty krásné stromy kolem, které jsou z většiny ještě zelené a na svoje vybarvení do žluto-oranžovo-hnědo-červené palety teprve čekají. Sám jsem do vody také vlezl, ale jenom na chvíli, abych se otužoval, nebo prostě ucítil a zažil, jako kdybych na chvíli vrátil léto. Ale pak už se mi plavat nechtělo, na to je odbornice Ivanka. Náš rodinný plavec. Takže léto nekončí, jedeme a koupeme se dál… :-)

Asi největším důkazem mojí (naší) vytíženosti byla absence mého psaní. Ale nechci přestat a chci postupně dopsat to, co jsme prožívali, abych alespoň něco málo zachytil. Třeba jednou, až budeme staří, bude tenhle deník sloužit jako důkaz, že náš život byl plný a prožitý. Že nám ty dny, měsíce a roky jen tak neprotekly mezi prsty. Jako třeba včera. Jeli jsme domů z návštěvy kousek od Hluboké nad Vltavou a já pustil “Silence by the night” od Keane a ty jsi řekla, ať nechvátám. A tak jsme jeli a dívali se na odrazy té krásy kolem nás na hladinách rybníků. Kostel už svítil a zámek na svůj vstup do světel reflektorů ještě čekal. Přesně ta chvíle mezi tím, než se úplně setmí, ale ještě se nerozsvítí pouliční světla. Jeli jsme galerií umění architektury i krajiny a tóny použitých barev se neustále měnily. A já jsem si uvědomil, že přesně tak, jak je to v té písni, chci s tebou znovu zažít ten pocit “on the road”. Znovu chci jet s tebou někam a příliš neplánovat kam. Pojedeme? ;-)

Takže třeba naše jarní Šumava (začátek května)

Zase do oblíbeného hotelu, o nic se nestarat, radovat se ze čtyřhvězdičkového pokoje, protože je radost v něm být. Vlastně jde více o útěk, než o nějakou dovolenou. Potřebujeme pár dní odpočinku před tím blázincem, který má přijít. Několik týdnů před námi bude opravdu výživných a my potřebujeme být na chvíli jen spolu, na chvílí být mimo mobil, email a sociální sítě. V den nástupu se snažíme přijet na Šumavu co nejdřív a je to moc dobrý nápad, blíží se špatné počasí a ještě dnes má být hezky. Touláme se podél Lipna, svítí sluníčko, nacházíme skálu s krásným výhledem, kam se usadíme, díváme se na tu krásu kolem a povídáme si. Večer si dáváme skvělé jídlo a počítáme s tím, že se má už za chvíli počasí zkazit a následujících několik dní má být zima a deštivo. Jsme vnitřně nastavení, že to vůbec nevadí. Možná o to líp. Kdyby bylo hezky, budeme chodit po Šumavě, bude to nádherné, ale také vyčerpávající. Takhle se budeme více válet, číst si knížky, dívat se na filmy a užívat si luxusu našeho hotelu. Stejně tak zdejší gastronomie nabízí spoustu možností, jak si pobyt užít.

Ještě večer Ivanka dostává nápad. Co kdybychom se projeli parníkem? Tím velkým, který jezdí přes Lipno. Naposledy jsme to zažili někdy na prvním stupni základní školy. A tak objednávám na druhý den lístky s tím, že dojedeme pouze do Frymburku, tam se projdeme a dáme si někde kafe a něco dobrého. Ráno je větrno, nevlídno, zataženo a slabě prší. Nastupujeme do parníku a zjišťujeme, že jsme na lodi pouze my dva. Teda přesně řečeno – posádka a my dva. Uvnitř je krásné teplo, my jdeme do horní části, odkud je nádherný výhled. Snažím se Ivanku přesvědčit, že jsem večer a ráno měl spoustu tajných telefonátů, kdy jsem vyjednával a následně zaplatil spoustu peněz za to, aby byl tento parník přistaven jen pro nás a my mohli prožívat takovou romantiku. Iva se směje, ale já si pokládám otázku, kolik by takový nápad opravdu stál? Objednat si na Lipně tenhle velký parník jenom pro sebe, s celou posádkou. A my to máme a pouze za cenu obyčejného lístku!

Když se po 30 minutách přiblížíme k Frymburku, jdeme k východu a člověk z posádky se na nás podívá a začne kroutit hlavou. Prý že nás nechápe, proč vystupujeme. Odpovídám, že se projdeme a dáme si někde kafe. Prý to stejně nechápe, když jsme si za malé peníze navíc mohli připlatit a jet dál, kde je vidět krásné Lipno. Odpovídám mu, že vím, že Lipno tam dál znám, protože to tady mám projeté na Bavárce. V tu chvíli ten člověk pozná, že mám kapitánské zkoušky, a že patřím do jeho klubu. Najednou se rozesměje a prý že to je jiná. Že nám přeje hezkou procházku a po kafíčku se pro nás za hodinu staví. S Ivou se musíme na břehu ještě chvíli smát, protože to byla proměna, jako kdybychom použili nějaké magické zaříkávadlo. :-)

A tak nám nakonec bylo jedno, jak špatné počasí bylo. Že jsme se ve Frymburku skoro ani nemohli procházet, jak moc pršelo, že všechno bylo vlhké a mokré. Právě díky tomu jsme měli více času na čtení a povídání. A taky jsme díky tomu objevili wellness ve Frymburku a sauny, které k němu patří. Právě díky tomu ušmudlanému počasí jsme více využili ten krásný pokoj a odpočinuli si nejen psychicky, ale také fyzicky. Čekalo nás toho totiž tolik, že právě tohle počasí jsme přesně potřebovali…

 A další festival United City…

Jeden z mých osobních zázraků už potřetí. Dohromady kolem 700 lidí na místě, seznamuji se s lidmi, které jsem poslouchal v podcastech, seznamuji se s muzikanty, které jsem už před lety poslouchal. Když jsem před lety poprvé dorazil do Vsetína a viděl tisíce mladých lidí, kteří mají tah k tomu dobrému, nedovedl jsem si představit, že bych toho mohl být někdy součástí.

Měl jsem opět na starost tým malé techniky, tedy kompletní zajištění audio techniky pro ozvučení seminářů a tanečních nebo pěveckých workshopů. Už jedeme jako promazaný stroj, někdo vypadne, dalšího přibereme a ten se vše za pochodu naučí. Počasí nevyzpytatelné, přesto tentokrát vyšlo a venkovní divadla a koncerty byly v obležení lidí. Spolupráce lidí ze všech možných církví v rámci našeho města, spoustu nových kamarádů, soustředíme se na to společné, ne na to, co nás rozděluje. Navzájem se doplňujeme - jsme united!

Součástí festivalu je ADRA stánek, kde jak se říká “jedou bomby”. Prostě pořád spousta lidí, kteří se ptají, kteří si chtějí vyzkoušet gerontooblek, aby si “ochutnali”, jaké to je, být starý. Holky jsou k večeru urvané a balí stánek navzdory lidem, kteří by tu snad byli až do rána.

Nakonec stíhám večerní koncert jednoho mladého sympatického písničkáře s jeho pár hosty. Atmosféra skvělá, vlastní osobitá tvorba s hravými a překvapivými texty a rýmy, většina návštěvníků vůbec netušila, jak moc dobré to bude. Nechceme nakonec kapelu pustit z pódia, skvělý zážitek.

A pak všechno balení, odvážení a někdy po půlnoci domů, unavení, ale naplnění. Mělo to smysl…tak zase za rok.

Tak konečně začalo jaro. Nebo vlastně tak trošku brzké léto. Ono se to poslední roky trochu stírá. Minulý rok bylo během jara takové teplo, že jsme už na konci února obdivovali první květy v zahrádce a v průběhu března dávali zahrádku do pořádku, přesazovali a sázeli. Letos je všechno posunuté tak o měsíc, možná o měsíc a půl. Březen byl opravdu ještě chladný měsíc a všechno vypuklo až v dubnu. Teď jsme opět na naší chatě, jsou Velikonoce a je krásně teplo a slunečno a všechno kolem se probouzí.

Poslední týdny jsou opět ve znamení ADRAběhu, United festivalu, Restartu … prostě spousta aktivit, které organizujeme nebo se na organizaci podílíme. A tak jsou tyhle klidné víkendové dny očekávané a vítané. Nemuset nic, prostě jen být s knížkou nebo dobrým filmem a rodinou kolem sebe.

A zase ta krásná kombinace lenošení, ohníčků, procházek a společného povídání. Jako by se nic nezměnilo, jakoby to bylo stejné jako dřív. To jen moje vlasy začínají být po stranách bílé. Ale to je jen barva, jiný odstín. Pořád jsem to já, pořád jsi to ty.

Teď mě ale jedna změna napadla. Dříve byly s námi na chatičce vždy naše děti. Teď na chatě naše děti vítáme. Přijíždějí a odjíždějí, někdy přespí. Jsme jako taková nostalgická základna, kam se za námi na chvíli vydají. Veru tady spát nechce, Míša a Linda ano. Často hostíme Lindy rodiče u ohýnku, je to s nimi fajn, tak nějak jsme se našli a rádi se vidíme. Stejně jako Linda jde s Míšou společně životem, jdeme společně s nimi i my. Je radost, když to takhle vyjde a myslím, že si to všichni uvědomujeme.

Už teď vím, že se mi nebude z chaty jet zpět domů, protože tak je to vždycky. Život tady prostě zpomalí a plyne pomaleji jako řeka, která teče pod okny… 

Svět se stává stále více nebezpečným místem, ve kterém přestávají platit zaběhlé pořádky a řády. Ne, to není stěžování starého muže, to je popis současnosti i od lidí, kterým není ani polovina let, kolik mně. Dívám se na to s nervozitou a přemýšlím, co mě - nás čeká. Utíkám se do své bubliny lidí kolem mě, do své bubliny rodinných vztahů a k Tomu, který nabízí pokoj. Kéž bych já - nepokojný dokázal trochu toho pokoje přijmout. Snažím se…

Je začátek března a asi 14 dní začínáme cítit jaro. První náznaky ve zpěvu ptáků a silnějších slunečních paprsků. První sněženky v trávě a jehnědy na lískách. Západy slunce až v půl šesté a světlo, které nás začíná ráno budit. Neklamné známky toho, že se jaro blíží. Dvakrát za sebou jsme se vydali s Ivou na Šumavu. Doktoři jí zatím nedoporučují lyžovat, plotýnka se stále ozývá, ale běžky prý zkusit může. Jednou jsme si vzali volno a jeli na běžky ve všední den. Sami ve stopě, která se pomalu ztrácela nebo ztratila zcela. To jsme si museli běžky sundat a jít chvíli pěšky. Takhle to asi vypadalo na Šumavě kdysi v dubnu, teď je to ale únorová realita. Srážek za únor bylo nejméně od roku 1960, kdy se začala tato statistika dělat. Takže i když by třeba i mrzlo, nesněží. Toulali jsme se mezi Horskou Kvildou a Zhůřím a byli šťastní i za to málo sněhu, který zůstal. Vlastně jsme si řekli, že tam budeme klidně i chodit, kdyby to běžkování nebylo k tomu. Každý výlet na tahle naše zamilovaná místa máme moc rádi.

Podruhé jsme vyjeli v neděli, ale lidí moc nebylo, protože podmínky stále nebyly ideální. Zvolili jsme jindy hodně frekventovanou stopu, protože toho moc na výběr už nebylo, a k naší radosti se nepovedla předpověď v náš prospěch. Mělo být zamračeno a my měli slunečno. Nejsem si jistý, zda je tohle ta častější varianta, když se předpověď nepovede. Moje zkušenost je jiná. :-). A tak jsme letěli krajinou, já se zastavoval, abych fotil, protože krajina kolem Roklanského potoka byla dechberoucí. Ledová krusta sněhu, který už mnoho dní přes den taje a v noci opět přimrzá. Od ní se odráželo slunce, až člověk oči přivíral a vykukující trsy hnědé trávy kolem běžecké stopy, které jakoby chtěly připomenout, abychom se do té zimní scenérie moc nevžívali.

Moc jsme toho tuto zimu ze zimních sportů nezvládli, ale snažím se to brát, jak to je a být vděčný i za to. Možná to znamená, že jsme toho stihli hodně zase někde jinde…

Včera jsem navštívil vernisáž výstavy nevidomých umělců a při jejím zahájením jsem měl čas přemýšlet. Mluvilo se o tom, jak vznikl nápad, něco takové uspořádat. Mluvilo se o tom, jak se výstava připravovala. Součásti toho bylo hudební vystoupení, kde měl zpěvák černé brýle. Někteří z těch, kteří mluvili, je měli taky. Přitom venku nebyl letní slunečný den, ale chladný leden.

Procházel jsem galerií a sledoval s obdivem obrazy, sochy a plastiky. Nechápal jsem, jak je to možné. Opravdu tohle udělali lidé, kteří nevidí? Protože já bych to nikdy nedokázal.

Opravdu člověk potřebuje překážky, protože jinak neroste? Opravdu potřebuje člověk v životě nějaké trápení, aby si uvědomil, jak báječné a vzácné jsou dny, kdy je zrovna všechno v pořádku?

Moje oči, moje milované oči. Jste prý okny do duše, ale ti nevidomí šikovní lidé z galerie je nemají, ale duši mají možná lepší než já.

Jsem za vás tak vděčný. Viděl jsem tisíce západů a východů slunce, zasněžené horské štíty, nekonečné moře i tichou poušť. Viděl jsem historická i moderní města, malé vesničky i nejvyšší mrakodrapy. Viděl jsem krásu tvých křivek, narození našich dětí i svůj obličej, který zdobí více a více vrásek.

Co všechno jsem viděl a co všechno ještě uvidím?

Jsem rád, že jsem si zase mohl uvědomit, jak moc jsem vděčný, že vidím. Hluboce se skláním před těmi, kteří překonávají těžké překážky a přitom ještě dokáží tvořit umění.

https://www.muzeumcb.cz/program/vystavy/videno-rukama-prace-nevidomych-umelcu-z-hmatoveho-atelieru-mathilda.html

Psáno před Vánoci 2024

Život se zaběhl do svých kolejí a Vánoce se blíží. Míša odjíždí a přijíždí na každý víkend, kdy může. Verunka je ve své škole spokojená, Iva opečovává dobrovolníky, jejichž počet neustále stoupá a snaží se zabezpečit provoz dobrovolnického centra. Jen já zůstávám doma a odjíždím pryč, jenom když je potřeba. Nedávno se mě známá vyděšeně zeptala, zda jsem doma ok, že to zkusila a byla z toho na hlavu. Řekl jsem jí, že jsem naprosto ok a pomlčel o tom, že na hlavu jsem byl už předtím. :-) 

Máme za sebou velký vánoční koncert v přecpaném sále, zpívání v domovech pro seniory, vánoční trhy a setkání Restart se sbírkou na jednu nemocnici v Africe a spoustu dalších věcí, které už k naším Vánocům tak nějak patří. Tak nějak podvědomě udělat někoho šťastného, dokud to jde a dokud můžem.

Včera jsem na Youtube viděl 12 minutové video z XTed konference, kde mluvila Anička Slováčková, které se opět vrátila rakovina. Mluví o tom, jak žít v přítomném okamžiku a jak si plnit sny, dokud můžeme. Jeden z mých kamarádů je v podobné situaci a není den, kdy bych si na něj nevzpomněl, kdy bych nevyslovil prosbu kamsi k nebesům za to, aby jeho příběh dobře dopadl.

Psáno po Vánocích 2024

Přemýšlím, jak letošní Vánoce charakterizovat? Poklid, normál, to jsou slova, která nám zní možná moc obyčejně, ale vůbec, Vánoce byly skvělé! My jsme si totiž nepřáli nic jiného, než aby byly normální a poklidné. To totiž znamená, že byly krásné jako vždy. Měli jsme čas na sebe a viděli se s celou rodinou. Opět u nás byli na Vánoce rodiče, opět jsme jeli na 26. prosince k našim na kachničku s knedlíky a zelím (mazánkovi - mně je dělá maminka s milovanými brambory:-)). Opět jsme dělali procházky a viděli se zase s některými kamarády. A na Silvestra jsme po dvou letech opět odjeli na chatu a zůstali tam na celý týden. Děti odjely s partou a my utekli zase sem, do našeho chrámu klidu. Mrzlo a my topili a snažili se ohřát  ten náš pelíšek. Většinou jsem tam byli jen dva, ale na chvíli za námi přijel i Míša, který si naší přítomnosti teď víc váží.

A pak přišel leden a vše se začalo vracet do starých kolejí. Iva začala řešit papírování, žádosti o dotace, plánování spoluprací a akcí, které se blíží. Já k mému překvapení musel v práci trochu přidat, protože se mi změnila pozice a to s sebou nese výhody i nevýhody. No, uvidíme…

Verunku bude čekat lyžák se školou, Míša bude mít poslední zkoušku, do toho hrajeme se skupinou na další akci, kola se roztáčí a jen na nás bude, abychom je zase neroztočili moc...

Už se nechcem nikdy vracet, tam kde nám bylo mizerně … Robert Koller, skupina Lucie, píseň Oheň

Je spoustu svátků, které mám rád, třeba Vánoce. Pak spoustu, které mi moc neříkají, i když jsem rád, že mám volno, třeba svátek svatého Václava. Pak jsou svátky, o kterých vím, že jsou důležité, ale tak nějak úplně nevím, jak je slavit. Spíše si je připomínám…, třeba 28.října nebo Velikonoce. Ten první beru na vědomí, u toho druhé se snažím najít jeho hloubku.

A pak je jeden, který je pro mě aktuální a důležitý, protože se dotýká mě i mých dětí. Dotýká se naší přítomnosti a dotýká se i naší budoucnosti. Protože si pamatuji dobu, jejíž konec reprezentuje: 17. listopad - Den boje za svobodu a demokracii. Ano, ten název zní trochu vzletně, ale pro mě znamená jednoduše to, že se můj život ubírá úplně jiným směrem, než to do mých 14 let vypadalo. A když se podívám na život mých prarodičů a rodičů, jsem za svobodu, ve které žiji, a ve které vychovávám svoje děti, extrémně vděčný.

A tak jsme se rozhodli tenhle svátek strávit přímo v centru dění - v Praze na Národní! Přijeli jsme už den předtím a přespali v bytě, který Míša sdílí s Lindou a Anikou. Bylo to fajn a bylo to i vtipný, protože na tom prostoru, který je velkorysý ke třem nájemníkům, není už tak velkorysý k sedmi lidem (Aniky kamarádka). Tak jsme si připadali, jako když nám s Ivou bylo sedmnáct a spali jsme potají u kamarádky na strahovských kolejích. Přivezli jsme jim spoustu jídla, pili společně kafe a jedli k nim buchty, dívali se všichni na jedné dvouposteli na Stardance a večer nemohli usnout, protože jsem se navzájem budili. Prostě jako na těch kolejích :-).

Druhý den jsme dopoledne vyrazili na Národní třídu, která se každým rokem v tuto dobu stává od Vltavy u Národního divadla až po Václavské náměstí jednou velkou pěší zónou a zároveň jedním happeningem. Procházeli jsme, zapálili svíčku u pomníku na Národní, poslouchali živá vystoupení, dívali se na zákulisí vysílání Rozhlasu nebo ČT a dostali se i na oblíbené živé nahrávání podcastu Šídlo/Dobrovský. Stihli jsme i demošku, kde zpíval Koller slova, která jsem napsal do úvodu. Hlavní leitmotiv, který se potichu vznášel v pozadí a byl cítit všude. Byl obsahem každého projevu nebo rozhovoru. Na pozadí byl strach z toho, aby se naše země nedostala tam, kde je teď Slovensko nebo Maďarsko.

V médiích to prý vypadalo, že se na Národní dějí nějaké výtržnosti, ale ve skutečnosti u pomníku stály 3 dvojice s transparenty o diktátu predátora USA a pískaly na všechny politiky, kteří tam přišli. A pak ještě u Muzea se parta zoufalců snažila protestovat proti vyvěšené ukrajinské vlajce. Pak je ale policie nepustila na procházku do centra a tím to skončilo. Pro nás byla Praha plná tisíců laskavých lidí s dětmi, kteří si přišli připomenout a vyjádřit vděčnost za svobodu, ve které můžeme a hlavně - chceme žít.

Odpoledne jsme poslali Verunku vlakem domů, rozloučili se s Lindou a Míšou a přijali pozvání na koncert revivalové kapely, která u nás nejlíp hraje písničky Karla Kryla. Pozvali nás kamarádi, se kterými jsme strávili koncert, noční procházku a noční návštěvu cukrárny (v Praze je možné všechno). Druhý den jsme si vzali dovolenou a udělali si procházku po Malé straně. Bylo nám fajn a moc se nám nechtělo domů. Vánoce se blíží s nimi i všechny povinnosti kolem ADRY a velkého vánočního koncertu a všech zpívání v domovech pro seniory. Valí se to na nás a my jen doufáme, že to všechno zvládneme a pak přijdou ty pravé - rodinné Vánoce.

Takovou dobu nepíšu. A je tolik událostí, které se za tu dobu staly. O některých do veřejného deníku nemůžu psát, ale o většině ano. Takovou dobu nepíšu a není to tím, že bych neměl vůbec čas. Času mám málo, jako vždy v minulosti, ale hlavně se cítím tak nějak lépe. Moje medikace spojená s léčbou mi zvedá náladu a já zjišťuji, že daní za to je menší tvořivost. Snažím se vnímat jednotlivé okamžiky života a ponořit se do nich. Jako dneska, kdy jsem seděl na lavičce a díval se na rodiče s dětmi na dětském hřišti uprostřed nádherné šumavské přírody. Jsme opět v našem oblíbeném hotelu s nadmořskou výškou 1070 m.n.m. Ten smích dětí, ten krásný podzimní den, ten výhled na krajinu kolem, ten okamžik s mojí Ivou, ono "tady a teď". Odložil jsem mobil a jen jsem se díval a cítil v sobě vděčnost...

Můj deník byl často prostorem pro zachycení běhu času. Samozřejmě ne, že bych ho zastavil, ale spíše, abych oním zaznamenáním některých událostí trochu ten čas převezl, přechytračil. Zanechal něco příštím generacím, nebo i té své, až vzpomínky vyblednou. Jenže jak je mi lépe, jak se snažím žít v přítomnosti, vytratila se ona naléhavost čas zachycovat.

Ale to nevadí, i když není taková naléhavost zachytit čas, chci si sednou ke klávesnici a zachytit to nejdůležitější v uplynulých měsících.

Začal školní rok a pro nás se hodně změnilo. Najednou ten rok začal jen jednomu z našich dětí. To další mělo na začátku září stále prázdniny. Veru začala chodit na střední školu a Míša se pomalu začal připravovat na stěhování do Prahy. V půlce září přišel ten čas, kdy jsem Míšu vezl na nádraží. Snažili jsme se celý den dělat, že jako nic. Že je to jen další den, kdy Míša někam jede. Ale věděli jsme, jak hodně se toho mění. Někdy není síla na to, celou věc probírat. Stačí, že jí musíme projít, že ji musíme prožít nebo přežít. A tak Ivance tekly slzy, když Míšu na prahu domu objímala a mně bylo těžko. Vnitřně jsem si zakazoval připouštět si věci více, než bylo nutné. Trochu jsem si lhal, že to bude ok, že bude Míša jezdit domů a tak. A už v tu chvíli jsem věděl, že si sám sobě lžu a že ta lež je milosrdná. Moc dobře jsem věděl, že se Míša už nikdy nevrátí natrvalo. Že už nikdy to nebude takové, jaké to bylo. A že je to dobře, i když je mi z toho smutno. A tak je horní pokoj prázdný a čeká na chvíle, kdy se Míša objeví na dva nebo tři dny a oživí jeho prostor.

Verunka je na střední škole spokojená. Vypadá to opravdu na osobnější přístup, který jsme si od soukromé školy slibovali. Učitelé, způsob výuky, komunikace se školou, atmosféra ve škole, to všechno nám dělá radost. 

Jsme rádi, že je doma s námi, protože kdyby odešla s Míšou i ona, tak bychom to asi nedali. Veru si drží svůj odstup. Člověk musí čekat, na ty chvíle, kdy s námi chce být, mluvit, přitulit se. Snažíme se na to být připravení, protože někdy už člověk nedostane další šanci.:-) Prostě jak zaznělo v jedné přednášce o životě s puberťáky: "všeho nechám, hned tam spěchám". A tak se střídají chvíle, kdy kolem sebe chodíme jako cizinci s chvílemi, kdy si povídáme a Veru vypráví a směje se způsobem, který strhává ke smíchu i nás. Jsou to vzácné chvíle.

A tak si s Ivankou zvykáme na změny, které nový školní rok do naší rodiny přinesl...

Tak jsme se zase vrátili z lázní v Maďarsku. Ano, zase po roce celá naše rodinka, přímo v kempu v mobilhousu, a opět přibráni k partě několika mladších rodin.

Pokud bych chtěl popsat, jaké pocity z této dovolené mám, bude to vlastně kontrastní vyprávění. To pozitivní se bude týkat toho našeho světa, který jsme si tam přivezli. Bude se týkat naší rodiny, party kamarádů, krásných vzpomínek na momenty z minulých návštěv. A to negativní se bude týkat samotného Maďarska.

Maďarsko nás přivítalo svými roztáhlými vesnicemi s ospalým životem a nekonečnou rovinou, kam až se do dálky podíváte. Akátové stromy po obou stranách silnice, jejichž větve se nad vámi spojují, ano i maďarská krajina má své nepopiratelné kouzlo. A samotné lázně a jejich kombinace bazénů pro plavání s čistou a nepříliš chlorovanou vodou a do toho sirné teplé zakalené bazény, kde člověk může sedět klidně hodinu, to máme opravdu rádi. Užili jsme si zase po nějaké době Lindu a Míšu, protože jsme často v těch teplých bazénech klábosili o všem možném dlouhé hodiny. Měli jsme radost, že Verunka kolem sebe měla partu dětí a kamarádů, včetně jedné jedné spolužačky ze školy, která se v lázních objevila naprosto neplánovaně taky. Užívali jsme si hodně večery, kdy jsme všichni seděli namačkaní na jedné z pergol našich mobilhausu, a vyprávěli, vzpomínali a dost se u toho nasmáli.

No, a Maďarsko samotné? To je spící, zakletá země, kde se zastavil čas. Cítili to všichni, i ti, kteří se nezajímají o politiku. Děti to nazývaly komunismem. Já jim říkal, že komunismus vypadal jinak, to by koukaly. Ale socialismus, to ano. Socialismus, co se týká změn za ta léta, co tam jezdíme. Co se týká organizace práce a veškerého zázemí v lázních, co se týká stavu vesniček a měst, kterými jsme projížděli, co se týká cen v obchodech vůči průměrné maďarské mzdě ve srovnání s tou naší. Je toho prostě spousta. Člověk má takový pocit, že tahle země stojí, zastavila se a ohlíží se někam do minulosti a na východ, kam se už nechceme vracet.

Už kdysi jsem do tohoto deníku psal, že v něm můj život vypadá častokrát hezčí, než ve skutečnosti je. Není to tím, že bych lhal. Jen často zaznamenávám věci, které si chci pamatovat. Ty, které chci zapomenout, sem samozřejmě nedávám. Je to stejné jako s fotografiemi z dovolené nebo s vašimi dětmi. Schválně, kolik jich máte, kde vaše dítě brečí a rozčiluje se ve srovnání s těmi usměvavými.

A pak jsou samozřejmě věci, které považuji za natolik soukromé, že je nechci sdělovat na internetu úplně všem. Ale přesto musím zmínit životní etapu jednoho kamaráda, který bojuje s tou nejzákeřnější nemocí. V tuto chvíli už jde do 3. kola, protože pokaždé, když opustí vítězně ring, zjistí, že zápas ještě nekončí. A samozřejmě, že to je skvělý člověk a že si to vůbec nezaslouží. A že tahle situace vzbuzuje tolik otázek, proč se prostě takhle špatné věci stávají dobrým lidem? Moje přesvědčení mi dává odpovědi jen zčásti a já se musím smířit s tím, že se v tomhle životě prostě všech odpovědí nedočkám. Přesto musím říct, jak obrovským příkladem mi tenhle kamarád je. V situaci, ve které se nachází, je až neskutečné odvážný. Moc na něj myslím, modlím se, držím mu palce…

 psáno na konci července...

Koupeme se, zapadá slunce a jez šumí stejně, jako před rokem. Čas utíká stejně jako voda, která nám teče před chatou, když unáší drobné lístky, že by si člověk za chvíli ani nevzpomněl, co je všechno za ním. Před rokem byla úplně jiná situace, Iva sotva chodila a já jsem se zotavoval po turbulentních měsících. I když to pořád není ono, a možná už nikdy nebude, je to pořád o mnoho, mnoho lepší než minulý rok. Oba dva se snažíme lépe plánovat náš pracovní i volný čas. Častokrát se nám to nedaří, ale zlepšujeme se.

Už mnoho dnů v kuse je pořádné léto, dusno a horko. Přejíždíme mezi naší chatou a naším domečkem, všude je nám hezky, každá možnost přináší svá pro a proti.

Před 14 dny jsme měli návštěvu ze Slovinska - Marco a Karin a jejich dvě děti. Dlouhý příběh našeho kamarádství, který vyprávíme pokaždé někomu, když jsme u nich, nebo když jsou oni u nás. Určitě jsem o tom už tady psal. Měli přijet už minulý rok, ale jak jsme byli zdravotně mimo, museli jsme to odvolat. Každopádně jsme plánovali, kam by se mohli podívat, protože už tady několikrát byli. Ale spoustu věcí tady na jihu je tak krásných, že je chtějí vidět znovu. Naši nám nabídli využití jejich bytu v centru, takže naše návštěva i my jsme měli soukromí a klid a nemuseli se mačkat na domečku.

Chtěli ukázat dětem zámek na Hluboké a do místní ZOO jsme nakonec jeli s nimi. Navštívili jsme taky Český Krumlov a měli jsme pro ně připravené překvapení – fotografování v ateliéru Seidel. Na jejich počest jsme také doma udělali grilovací párty a pozvali 20 lidí, a tak bylo moc fajn a veselo. Odjížděli opět nadšení z České republiky, z naší kávové kultury, kterou doma neznají, opět nadšení z našich měst, zámků a hradů.

Měli jsme čas na to povídat o problémech, které nás trápí, o tom co v životě řešíme, prostě hlubší rozhovory, které vždycky vedeme. Je to privilegium, když vás někdo pustí do svého soukromí. A v tomto případě je to něco jako zajímavý a napínavý seriál, protože vždy mluvíme o tom, co se stalo v době, kdy jsme se neviděli. A taky mluvíme o tom, co se asi stane, čeho se bojíme, na co čekáme. A když se potom vidíme po měsících, nebo dokonce po roce, znovu s překvapením koukáme, jak se věci a události vyvinuly. A protože život je ten nejzajímavější příběh, nechybí překvapení, krásné happyendy, ale někdy taky smutné konce.

Uvidíme, kdy se zase uvidíme a budeme spolu otevírat další díl toho napínavého seriálu…

 
 

Sedím na pobřeží, je horko, ale to nevadí, protože jsem před chvílí vylezl z moře. Všude kolem šedobílá skaliska a kameny a mezi nima houževnaté trávy, keře a byliny, které voní tak typicky pro tuhle oblast. Spolu se slanou vůní moře je to nádherná kombinace, která se nám asi nikdy neomrzí. Ivanka si ještě koupe, plave ve vlnách, já se tady na ní ze břehu směju.

Letos poprvé bez dětí v Chorvatsku. Mám pocit, jako bychom jeli na Šumavu, na naše prodloužené víkendy, na naše soustředění. Ale pohled kolem mě rychle vyvádí z toho pocitu. Realitou je, že naše děti přestávají a nebo už přestaly být dětmi. Míša se vrátil z hudebního festivalu Hradci Králové a ihned odjíždí na sjíždění Vltavy. Verunka je právě v Anglii a užívá si Londýn. No tak je asi nejlepší čas odjet jen ve dvou a netrápit se tím, koho jsme nechali doma. A stejně tak se ani nikdo netrápí tím, jestli měl jet s námi nebo ne, protože sám prožívá skvělé věci.

Minulý rok byl takový masakr, že jsme se nikam s Ivankou nedostali. Měli jsme výročí svatby a původně plánovali odjet někam do ciziny. A teprve teď jsme to zrealizovali.

Jsme zase na Krku, máme to tu rádi, počasí nás nikdy nezklamalo a je tu málo turistů a ještě méně Čechů. Naše dovolená není o tom, že jsme ubytování někde u pláže. Na koupání si dojíždíme autem a díky tomu Máme krásné a stylové bydlení uprostřed zapadlé vesničky, kde dávají opravdu lišky dobrou noc. Během jednoho dne jsme si vyhlídli místo na koupání. Nejsou tu žádní lidé. Nepoužíváme vůbec plavky, máme pocit, jako bychom byli v ráji. Samozřejmě to je určitě dané i tím, že je červen. Ale to je záměr, už dávno jsme si slíbili, že o prázdninách do Chorvatska nikdy nepojedem, právě kvůli tomu množství turistů, které se sem valí.

Večer sedíme spolu na balkoně při svíčkách, ráno snídáme v altánku. Vytvořili jsme si rytmus celého dne a já se raduji, že do něho nepatří ranní přihlášení do informačního daňového systému. Už jsem si potřeboval odpočinout a změnit rytmus. A to tady jde skvěle…

psáno 3. května 2024

Zajímavá doba, skoro každý týden někdo z našich dětí píše nějakou zkoušku, která rozhodne o jejich budoucnosti. Rozhoduje se taky trochu i o naší budoucnosti. Se zatajeným dechem sleduju moje děti, jak přebírají zodpovědnost za svůj život a jsem na ně hrdý. Přes všechna trápení dnešních mladých lidí se s tím perou, jak můžou a my se jen můžeme modlit. Veru má za sebou dvě kola přijímaček a protože letos je poprvé ve hře nový elektronický systém přijímacího řízení Dipsy, budeme čekat měsíc na výsledky. Takové ticho před bouří, snažíme se to neřešit a čekat, až to přijde a doufat, že budeme slavit.

Míša s Lindou mají za sebou slohovou práci a dvě písemné maturitní státní zkoušky. K tomu si Míša střihnul další Scio zkoušku s nadějí, že přidá další body a tím i šance na vysokou školu, kam se chce dostat. Všechno je otevřené, všechno je před nimi. A to je dobře. 

A co je před námi s Ivou? Kdyby to teď mělo skončit, bylo by mi to tak líto. Ale mohl bych snad říct s výčitkou, že toho bylo málo? A tak doufám, jako snad každý, že ještě zítra, že ještě za měsíc, za rok … kolik let ještě?

Je noc a já sedím v hotelovém pokoji, Ivanka už spí, zítra nás čeká toulání se po místních horských loukách. Bude čas na to jít v našem povídání na hlubinu, poloprázdná Šumava je na to ideálním místem. To už jsme zjistili dávno. Tak dobrou noc, zítra nás čeká krásný den a my doufáme, jako snad každý, že nás jich čeká ještě spoustu…

psáno 31. května 2024

Dívám se na předchozí příspěvek ze třetího května a říkám si, kolik událostí se stane za jeden měsíc. Jedna věc jde za druhou, vy jste nikdy v té situaci jako rodič nebyli a tak se snažíte, aby míra a rovnováha podpory, povzbuzování, vyburcování a kritiky byla od vás namíchaná v tom nejlepším poměru. Tak, abyste tomu pomohli. Tak, aby to dětem pomohlo v jejich přípravě a odhodlání. Doufáte v dobrý konec, protože vás vždy napadne ten černý scénář, co by se všechno dělo, kdyby to nevyšlo. To trápení, slzy, spoustu další práce a komunikace, šrámy na duši … prostě se snažíte odhodit tyhle černé myšlenky někam pryč a soustředíte se na ten nejbližší milník, přičemž se snažíte ty další až tak neřešit.

Je konec května a my víme, že máme všechno za sebou a všechno dopadlo dobře. Míša i Veru to zvládli a my vděčně koukáme, že nenastal žádný černý scénář…

V první polovině května jsme odjeli opět “na Kohouta”, již třetí sraz naší rodiny, kde se nás 25 sejde, abychom se viděli alespoň jednou za rok. Znovu jsem bral kytaru a hrálo se a zpívalo, znovu jsme vyrazili na procházky a znovu - neuvěřitelné - jsme měli nádherné počasí. Všechno kolem v té krásné svěží zelené, stará myslivna s kachlovými kamny v každém pokoji, spoustu povídání a legrace. Míša s Lindou s námi tentokrát nejeli, protože měli “svaťák”, ale přijeli alespoň na sobotu. Po dopoledním výletu jsme vyrazili ještě na odpolední, už jenom já a Míša, jako za starých časů našich výletů. Jedna z vedlejších tisícovek s krásným rozhledem byla krásnou procházkou. Nahoře jsme seděli na skále a povídali a skoro se nám nechtělo zpět. V neděli přišla konečně zpráva o Verunky bodech v přijímačkách, stál jsem na cestě před myslivnou, kde byl alespoň nějaký signál, abych se přihlásil se do systému. Výsledky byly moc fajn, takže nám to udělalo radost s tím, že máme šanci se dostat tam, kam Veru chtěla.

psáno 11. června 2024

Včera jsem byl s Veru na škole podepisovat smlouvy a měl jsem z toho dobrý pocit. Míša si našel brigádu a rozváží po městě jídlo, prý aby byl zároveň venku a hýbal se. Je moc spokojený a vyhlíží oznámení z další školy. Na Karlovu univerzitu už ho vzali, tak uvidí, zda si bude moct ještě dokonce vybírat. Veru už má v podstatě prázdniny, minulý týden hrála každý den divadlo, které cvičili celý rok. Tento týden už chodí do školy jen občas, začíná balit, protože v pátek odjíždí do Anglie. Každý týden přináší další a další akce, třeba návštěvu otáčivého hlediště v Krumlově s novou adaptací Rozum a cit, nebo budějovických půlmaraton Runczech a návštěva kamarádů u nás na domečku. Jako obvykle Radek běžel půlmaraton pod 1:50, takže klobouk dolů.

V sobotu jsem poprvé hrál s kapelou pro několik tisíc lidí najednou a byl to zajímavý pocit, ve kterém se mísila nervozita, pokora a opojení, které pohled ze stage přináší. Díky tomu všemu jsme objevili Brno a jeho úžasné centrum, kde nejezdí auta a sedí lidé na zahrádkách a všudypřítomných lehátkách. Gastronomický hub, který jsme si užili i s největším nočním ohňostrojem, jaký jsem kdy v životě viděl. Byli jsme tam po delší době v celé sestavě i s Lindou a bylo to moc fajn.

Mám rád svůj život, právě teď chutná více sladce než před pár měsíci. Snad to chvíli vydrží...

Jsou určité bitvy, které v životě stačí vyhrát jen jednou. Ne, nemyslím vytrhávání zubů moudrosti, ale tam to taky platí.:-) Myslím tím třeba různé zkoušky jako řidičák, maturita nebo státnice. Prostě něco, co vás stojí obrovskou energii, na co se dlouho připravujete a když toho pak dosáhnete, nemusíte se starat o to, kdy se to bude opakovat. Nebudete znovu dělat maturitu, když už ji jednou máte. Prostě jednou to stačí.

Teď se blíží v životě našich dětí a tím pádem i v našich životech období, které se právě k takovým zkouškám váže. Přijímací zkoušky na střední školu, maturita a následné přijímací zkoušky na vysokou školu. Ano, takhle velké děti už máme a když se podívám do blogu zpět, skoro mám pocit, že ho psal někdo jiný. Že to nemůžu být já...

Ještě dnes si vzpomínám na ten pocit, když mě čekali zkoušky na střední. Ty měsíce a týdny plíživých obav, příprav a učení. Z bezpečného přístavu základní školy jsem poprvé musel vyplout do trochu dospělejších vod. Vzpomínám si na tu tíhu okamžiku, jak se večer před tím náročným dnem koupu ve vaně a není mi moc do smíchu. Jak mě provází táta ke škole a já jsem vděčný, že nemusím jít sám, jak vcházím do toho cizího nepřátelského prostředí a jsem na to sám. Sedám si do lavice, připravuji tužku, propisku, pravítko, tabulky ... a srdce mi buší. Tohle je ta chvíle, která rozhodne o mých dalších letech, možná o mém životě, který je zatím jako nepopsaný bílý list.

V minulých měsících a týdnech se naše děti připravovaly, tolik odpolední, tolik hodin, tolik energie. Už tenhle pátek vyplují do dospělejších vod. Jednou si budou vzpomínat na tu tíhu okamžiků, na to nepřátelské prostředí a na to, jak budou sami. Sednou si do lavice a srdce jim bude bušit. To bude ta chvíle, která rozhodne o jejich dalších letech, možná o jejich životě, který je zatím jako nepopsaný bílý list...